ARCHIV

Čtyři karamboly české politiky

Václav Klaus naléhá ve svém zajímavém článku z MfD 18. 9. (Další fáze pokusu o zvrat) na to, aby se lidé uvažující o politice snažili postihnout hlubší souvislosti poslední vládní krize. Takový apel má jednu velkou výhodu: je vždycky na místě.

Klaus je ovšem člověk bezprostředně zainteresovaný, nemá dost odstupu a cítí potřebu nějak ovlivnit politický zápas. Tomu odpovídá i teze o boji průkopníků kapitalismu proti hydře socialismu a jeho peripetiích. Přitom by stačilo vrátit se v analýze ještě o rok zpátky, a dobrali bychom se méně zaujatého hodnocení polistopadového vývoje: pro Klause totiž všechno začíná sarajevským pučem.

Po volbách v roce 1992 vznikla politicky stabilní situace. Vládní koalice měla solidní parlamentní většinu. Opozice byla rozdělena a zatlačena pod práh významnosti. Vláda získala kontrolu nad hospodářstvím a médii. Díky tomu (a taky díky systematické sebechvále českých ústavních činitelů doma i v zahraničí) nabyla ČR image ostrova stability v postkomunistickém světě.

O to krutější bylo probuzení ve volbách roku 1996. Volby znamenaly první velký karambol české politiky po vzniku samostatné ČR. Vládní koalice ztratila parlamentní většinu, a to zcela jednoznačně vinou ODS, která ztratila 8 mandátů. Obrovský úspěch vykázala opoziční ČSSD. Dosavadní koalice mohla pokračovat jen z milosti sociálních demokratů. Setrvačností se jí pak podařilo vyrvat z dosud nestabilizovaného těla ČSSD dva renegáty a získat v PS těsnou a vratkou většinu, ale dosavadní mocenská a ekonomická idyla se rozvalila. Následoval rozpad koalice, faktický zánik ODA a hlavně rozval dosavadní nejsilnější vládní strany. Záminkou krize z podzimu 1997 se stal zástupný problém (nejasnosti ve financování ODS) a technika, jíž měl být Václav Klaus odstraněn z politického života, měla všechny podstatné rysy podrazu. To ale vůbec neznamená, že by hlavní zodpovědnost za tento druhý velký karambol české politiky nenesla největší česká politická strana a její předseda. Středopravý politický tábor se nenapravitelně rozštěpil a do hry vstoupil prezident jako samostatná chaotická politická pseudostrana.

Po přechodném období Tošovského vlády, kterou vzhledem k její dočasnosti a bezvýznamnosti tolerovala sociální demokracie, přišly volby v červnu 1998, třetí velký karambol české politiky. Nikdo nebyl schopen vládnout a nikdo nebyl schopen s nikým spolupracovat. Opoziční smlouva pak zajistila zemi čtyři roky jakés takés stability. Bylo to problematické provizorium: výsledky následujících voleb ukázaly, že na ní ODS ani ČSSD nevydělala.

A tak přišly volby v červnu 2002, čtvrtý velký karambol české politiky. Podařilo se sice uplácat jakous takous vládu, ale trend je opačný než v roce 1996: tenkrát se původně menšinové vládě podařilo pokoutním způsobem získat nepatrnou parlamentní většinu, dnes se minimální parlamentní většina legálním způsobem rozpadá. Velmi výraznou změnou k horšímu je skutečnost, že zatímco po roce 1998 nebyla sociální demokracie vystavena pokušení soustavněji spolupracovat s komunisty (měli dohromady jen 98 hlasů), dnes by společně dosáhly většiny pohodlnější než jakou měl Klaus v roce 1992. Sociální demokracie je rozpolcená podobně jako ta fierlingerovská z roku 1945, a to nevěští nic dobrého. Zatímco pravice je přes blízkost deklarovaných programů neschopná spolupracovat, v případě "levice", sestávající z jedné ideově nekonzistentní levicové strany a jedné posttotalitní, která zcela zjevně usiluje o kontinuitu se svou předchůdkyní ve dvou základních věcech: vazby na Rusko a omezení demokracie, je na tom jinak: sociální demokraté jsou soustavně vystaveni velkému pokušení.

"Vývojové trendy" vypadají nevábně: podpora ODS od roku 1992 soustavně klesá: 76 - 68 - 63 - 58 křesel v PS. "Levice" jako celek triumfálně posiluje: 51 - 83 - 98 - 111 křesel tamtéž. Přitom podíl obou uskupení v PS a tedy i jejich zodpovědnost se zvětšuje: 127 - 151 - 161 - 169 křesel. Závěr je jednoznačný: to, co zděšeně sledujeme, není heroický zápas kapitalistického Laokoona s mořskými příšerami socialismu, ale jakési nepřehledné křečovité zmítání v bahně, přičemž ti, kteří se navzájem perou, se propadají stále hloub a hloub do močálu. Veliké naděje, které česká veřejnost v roce 1992 vkládala do ODS a Klause, jsou ty tam. Je tu ovšem jedna výjimka: KSČM. Ta na situaci soustavně vydělává, a my se postupně vracíme do let po druhé světové válce. Sociální demokracie je v rozkladu a komunisté v ofenzívě.

Mladá fronta Dnes 24. září 2002