ARCHIV

"otevřeno"

Krize ne-možné vlády

Až dosud měla sociální demokracie svým způsobem navrch. I když už vládní krize byla zažehnána, stále se ještě debatovalo o tom, zda Hana Marvanová hlasovala "správně", zda "bere v úvahu nepřímé důsledky svého činu", zda nepřímo, ale mocně nevyšla vstříc komunistům a tak dále. Přitom hlasování Hany Marvanové bylo jen roznětkou krize české politiky, která musela přijít.

Skoro by se chtělo říci, že příčiny vládní krize byly "hlubší", jenomže ony vůbec nejsou "hluboké", a navíc některé z nich byly vlastně očividné ještě dřív, než byla vláda sestavena.

Neplatí to o hlavním koaličním partneru, KDU-ČSL. Je to strana, která odjakživa udělala vše možné, jen aby byla ve vládě. A na této její vlastnosti se dodnes nezměnilo nic. Tím méně stabilní byl však další koaliční partner ČSSD, US-DEU. I jen trochu zasvěceným pozorovatelům byla zřejmá už před volbami totální neakceschopnost a nespolehlivost této strany, včetně jejího směřování na politický Krchov. Jakmile zmizela opoziční smlouva, zmizel rovněž v nenávratnu jak její faktický program, tak společný jmenovatel, který stranu mohl jakž takž držet pohromadě. Obdobné parametry v jiném seskupení měla kdysi ODA při svém dožívání. Strastiplnost, kterou způsobovala tím, že byla ve vládě, mohla a měla ČSSD před obdobným koaličním partnerem varovat.

Nejenže nevarovala, stratég Vladimír Špidla sestavil vládu tak, že má v Poslanecké sněmovně většinu jednoho hlasu. Ten jeden hlas (Jan Kavan) se pohybuje za oceánem ve vysokých kruzích OSN a když se mu zachce, přijede se na skok podívat na svou vlast. Byli mezi námi tací, kteří si říkali, že vládnutí této koalice povede k učiněnému Božímu dopuštění. Patřím k těmto skeptikům; to jsem ovšem netušil, že se katastrofa dostaví tak brzy.

Vladimír Špidla to také netušil. Přestože dobře věděl o záporném vztahu Hany Marvanové k daňovému "balíčku", předpokládal, že bude hlasovat pro něj - kdyby byl věděl, že bude hlasovat proti, jistě by jej nepředložil k hlasování. Avšak hlasování Hany Marvanové vládní krizi nezpůsobilo. Způsobilo ji jednání ministerského předsedy, sociálních demokratů i unionistů. A tak snad přece jen můžeme hovořit o "hlubších" příčinách. Jde totiž o tradici.

Je to tradice ještě z roku 1945. Politické strany musely být tenkrát součástí Národní fronty a - jednotné. Jednota vyvřela do celé společnosti a umožnila hlavní akce poválečné revoluce, o tom by se dalo hovořit hodně dlouho. Jednotná byla politika i po únoru 1948, v období komunistické nadvlády (existovala jediná skutečná strana). Jednotná byla politika a veřejnost v počátcích Občanského fóra, teprve roku 1992 zvítězila pluralita a vlády vzešlé ze svobodných voleb. Netrvalo ale dlouho a v politice se jednota na podloží plurality obnovila. A to dvojím způsobem: proti sudetským Němcům. a to od prezidentova klementinského projevu roku 1995 až po česko-německou deklaraci (což, zdá se, nemá s nynější vládní krizí nic společného, ale to se jen zdá), a pak hlasováním poslance Wagnera, který měl za vlády Václava Klause totéž postavení jazýčku na vahách, jako nyní má Hana Marvanová. Jenže poslanec Wagner byl ztělesněná jednota: ať si myslel cokoli, hlasoval pro vládu. Tak to v naší tradici jednoty má být: mysli si, co chceš, ale hlavně buď konformní.

Mocnou a snad nejmocnější vzpruhou pro tradici národní politické jednoty bylo letos v dubnu jednomyslné hlasování Poslanecké sněmovny proti snahám změnit výsledky druhé světové války. Sněmovna tedy jednomyslně hlasovala pro "odsun" a proti sudetským Němcům. Obsah usnesení byl absurdní, protože život - i politický - je neustálá změna (a kromě toho se hlavní výsledky druhé světové války, jak známo, dávno změnily), a jeho jednomyslná podpora nevěštila nic dobrého. Útlé politické duše se dnes rozčilují nad váhou komunistů v našem politickém životě, nicméně letos v dubnu byli komunisté zahrnuti do národní politické jednoty a moc, kterou tím získali, udržují dodnes.

Vlastně možná že ještě zvyšují. Fungují jako instrument, kterým se ostatní strany zaštiťují, když se jim to hodí ("Špidla ať jedná s komunisty" - Václav Klaus) a pozvolna, krůček po krůčku zvyšují jejich prestiž.

Vraťme se však k tradici jednoty. Podle všeho Vladimír Špidla měl za to, že se Hana Marvanová bude řídit vzorem poslance Wagnera; to se ale, jak víme, zmýlil. V jednom se ovšem nespletl. Když sociální demokracie nehorázným způsobem vyzvala Unii svobody, aby donutila Hanu Marvanovou vzdát se poslaneckého křesla, počestní činitelé US-DEU (jejich počestnost vedla přece takřka k rozbití ODS) byli ještě nehoráznější a - poslechli.

Vládní krize tedy byla posléze zažehnána. Ale jak její neodstraněné příčiny, tak nehoráznosti, které ji doprovázely, nevěští do budoucna nic zvláště potěšitelného.

Emanuel Mandler, (Lidové noviny 19. září 2002)