ARCHIV

"otevřeno"

Nespokojenost s prezidentem

Ta nespokojenost byla oprávněná. Pokud se hlava státu právě zdržuje v cizině, je přirozené, že se v případě domácí kalamity sebere a tak rychle, jak je to jen možné, odjede domů "za svými". Tentokrát to však v případě Václava Havla nejen nebylo rychle, ale vše nasvědčuje tomu, že si prezident původně cestu domů dosti rozmýšlel..

Promyslíme-li tuto záležitost, zamyslíme-li se nad příčinami prezidentova zdráhání odjet domů, dojdeme k závěru, že kritika jeho chování nemíří vždy na pravé místo a určitě je přehnaná. Pisatelé kritických dopisů a redaktoři si přece mohli všimnout, že když Václav Havel přiletěl do vlasti, byl na něm patrný nefalšovaný výraz nemocného člověka. Nic nového pod sluncem: měl se u moře zotavit a skutečně to potřeboval. A tak si zřejmě hned na počátku řekl, že se to bez něho doma taky obejde. To ovšem byla chyba, takový už je svět, že bez hlavy státu se "to" (povodeň, která se ani nevyhnula hlavnímu městu) neobejde. A tato chyba se už těžko dala napravit, jak o tom svědčí kritický postoj tří čtvrtin veřejného mínění.

Zdá se, že je na místě připomenout tisku, rozhlasu a televizi, které do značné míry vytvářejí veřejné mínění, aby si vzpomněli na dobu, kdy byl Václav Havel podruhé zvolen českým prezidentem. Vysoké politice na tom tehdy velice záleželo - a dokonce se děly prazvláštní věci. Kupříkladu to, že republikán Sládek, vášnivý odpůrce Václava Havla a volitel, byl náhodou právě v době volby prezidenta vzat do vazby. A opravdu, Václav Havel byl zvolen většinou jednoho hlasu.

Tábor jeho přívrženců i tábor odpůrců se vytvořily podle politického, víceméně stranického klíče. Naše politiky tehdy nezajímala věc, která je u prezidenta základní, to znamená jeho zdravotní stav. Kdo si to vymyslel, že tak nemocný člověk, jako tenkrát byl Václav Havel, smí být prezidentem? Vždyť prezident má podle Ústavy množství důležitých státních povinností (ani trochu ne jen kladení věnců) a navíc další úkoly vyplývající z toho, že je hlavou státu - právě tak jako ve Španělsku nebo v Belgii král. Je pravda, že sám Václav Havel měl zkrotit svou ctižádostivost a touhu po nejvyšší funkci, nicméně nestalo se tak. A hlavní politické strany se chovaly nedospěle, chápaly volbu prezidenta čistě jako stranickou záležitost..

V tom je původ nynějšího Havlova nedorozumění s tak velkým množstvím obyvatelstva. Ať už se na celou věc díváme politicky zleva nebo zprava, tak nemocný člověk jako Václav Havel se neměl podruhé stát českým prezidentem. Zdravý prezident by tyto potíže (a buďme rádi že jenom tyto) neměl. Mělo by to být poučením propříště.

Emanuel Mandler, (Zasláno Lidovým novinám 5. září 2002)