ARCHIV

"otevřeno"

Smutné virtuální datum

Srovnání situace kolem mnichovské smlouvy a napjaté situace nynější se nabízí samo sebou. Pomineme-li množství "vedlejších" třecích ploch, lze právem srovnávat to podstatné: demokracie stojí proti agresi autoritativního státu; jde jen o to, zda a jak se má autoritativnímu státu ustoupit (viz například text Zbyňka Petráčka "Válčit, nebo mhouřit oči?" v Orientaci 14. 9, prokazující, že i u nás pořád ještě lze o těchto věcech psát objektivně).

Podobnost nynější a tehdejší situace poněkud zakrývá povrchní heslo, že po 11. září už svět nikdy nebude takový, jako byl předtím. Svět se neustále mění; nikdy nebude zítra takový, jako byl včera. Jistě, srovnáváme-li svět v období 11. září a svět v období Mnichova, může se dnešní epocha vykázat terorismem, který tehdy nebyl na pořadu dne. Ale terorismus je pouhým, zajisté účinným mocenským prostředkem. A pokud jde o to, komu takové mocenské prostředky slouží, existuje pro dnešní i tehdejší situaci společný jmenovatel. Je jím totalitní ideologie.

V třicátých letech minulého století se evropské demokracie cítily ohroženy atakem dvou ideologií založených na nacionální či třídní nenávisti, nacismem (fašismem) a sovětským komunismem. Obě tyto ideologie byly sice protináboženské, ale dokázaly s pomocí světských rituálů uvést masy lidí do boje proti demokraciím. Nacismus byl agresivnější, a víme, jak to dopadlo. Současný zápas proti demokratickému světu je založen na nenávisti, jejíž hybnou silou je totalitní ideologie opírající se o muslimské náboženství. Že tato ideologie dokáže uvést proti demokraciím do pohybu miliony lidí, o tom není třeba pochybovat.

V tom však není hlavní problém, protože demokracie jsou silné dost, aby se ubránily. Jenomže právě tak jako se v třicátých letech dokázala totalitní ideologie vlichotit veřejnosti demokratických států (takže když Hitler zaútočil, nebyl Západ připraven), vtírá se nyní do přízně celé Evropy skrytý terorismus. Útočí na komplexy západních společenstev a má úspěch, protože těchto komplexů je dost a veřejnost demokracií o nich ví (jde o takové hříchy jako kolonialismus, vzájemné napadání, blahobyt). Mnohé z demokratických států vycházejí kajícně vstříc "chudým" zemím, například naftařským emirátům. Zvláštní kapitolou je Blízký východ; nemalá část Evropy se může rozplakat nad křivdami, které se staly nebo se mohou stát palestinským teroristům. Dokladem je článek Miloše Mendela "Na boji proti terorismu je možno parazitovat" (Orientace 14. 9), který znehodnocuje izraelskou politiku proti teroru do té míry, že klade na jednu úroveň článek Petra Pitharta "Neopouštět Izrael!"s neslýchanými výroky Miloše Zemana.

Teď ovšem jde především o Irák a o válku, kterou se vší pravděpodobností proti němu povedou Spojené státy. Proč, to vyložil velmi jasně americký prezident: za rok už může být pozdě, Irák může mít v té době jaderné zbraně. Většina Evropanů by byla pro kompromisnější řešení. I v Lidových novinách to více méně jasně vyjadřuje Tomáš Halík: "Převládne-li v Americe i v arabských zemích koncept svaté války proti barbarům, přičemž kořeny zla se budou spatřovat výhradně na straně těch druhých, bude svět zavlečen do strašných rizik" (T. Halík, 11. září a ideologický kýč, LN 12. 9.). Pro mne je smutné, že se v českých novinách v této souvislosti nepřímo srovnávají země zaostale diktátorské s Amerikou. A ovšem, vyplývá z takového srovnání, měl by se hledat kompromis.

Tu je na místě připomenout mnichovskou dohodu. Byl to přece kompromis, dokonce i Hitler musel ustoupit a získat Sudety nikoli silou zbraní, nýbrž mírovou cestou…Dnes je situace jiná, někomu se může zdát opačná. Ale ani trochu nehovoří v prospěch kompromisu. Kritická sebereflexe, po níž volá Tomáš Halík, Západu jistě sluší. Ovšem když jde do tuhého, jsou přednější jiné věci. Je zapotřebí podpořit Ameriku v boji, kterému se nemůže vyhnout. Zdaří-li se tažení proti Iráku, neodstraní to kořeny zla, ale jeden z jeho nejnebezpečnějších výhonků.

Emanuel Mandler,(Zasláno Lidovým novinám 14. září 2002)