ARCHIV

Žádný strach před nedozírnými důsledky!

Během vládní krize která právě skončila, vytýkali někteří politici a žurnalisté Haně Marvanové, falešný idealismus: vůbec nezvážila, co všechno způsobí tím, že hlasovala tak, jak hlasovala. Otvírá cestu k moci komunistům, Špidlovi nezbude, než se spolehnout na jejich podporu.

To je teorie "nedozírných následků", kterou máme my starší v dobré paměti: strašili nás jimi např. komunističtí politici v roce 1968 a 1969.

Je to vlastně otázka metody: z jakého konce k spornému rozhodnutí přistupujeme: nikoli zda bylo správné nebo ne, ale "co všechno to může způsobit".

Tento způsob uvažování je ovšem zcestný: v daném případě se předpokládá, že svobodně se rozhoduje jen poslankyně Marvanová. Všechno další je už jen spuštěná lavina. A někde v pozadí se schovává nevyslovený požadavek, že by tedy neměla nést zodpovědnost jen za to, co udělá sama, ale i za to, co pak udělá pan Špidla a další.

Ve skutečnosti je pan Špidla svobodný člověk. Na rozhodnutí paní Marvanové mohl reagovat tisíci různými způsoby (jedním z nich byla užší spolupráce s komunisty). A to, co nakonec udělal, musíme posuzovat z toho konce, zda to bylo správné nebo ne. I kdyby situace byla opravdu tak zoufalá, že by mu, pokud by se chtěl udržet v úřadě, nezbývalo než spolupracovat s komunisty, je tu vždycky ještě jedna možnost, u nás tradičně přehlížená: totiž podat demisi a odejít objímat stromy na Jindřichohradecku. Není pochyb, že by tím pak své vlasti prospěl daleko víc, než kdyby zůstal dřepět na své premiérské sesli a dělal zdánlivě nevyhnutelné.

Ve střední Evropě, kde na politiky číhá na každém kroku spousta slepých uliček, se z teorie nedozírných následků vyvinul svérázný alibismus: lze jim zabránit například tak, že ve chvíli, kdy nám rozum i morálka velí odejít, zůstaneme dřepět na svém místě, protože nedovolíme, aby ho obsadili jiní, daleko horší, než jsme my. Tak se rozhodovali čeští a slovenští politici ve chvíli, kdy se hroutila meziválečná republika, tak se rozhodovali mnozí komunističtí reformátoři po ruské invazi v letech 1968 a 1969. A v drtivé většině případů se rozhodli špatně. Zůstali, a než se nadáli, prováděli sami to, co by správně byl býval měl dělat ten horší, než byli oni. Tak se stávali stejně špatnými jako ten, jehož příchodu chtěli zabránit, a jejich rozhodnutí ztratilo jakékoli oprávnění. Když klesli tak hluboko, byli většinou jako nepotřební odkopnuti.

Tím vším nemá být řečeno, že by snad člověk neměl zvažovat všechny možné důsledky svých činů. Nýbrž jenom to, že je třeba bránit se demagogii, šermující s nedozírnými následky, a věřit tomu, že od špatných rozhodnutí žádná cesta k dobrým následkům nevede, kdežto od správných rozhodnutí se dá cesta k dobrým následkům vždycky najít. Bez tohoto historického optimismu by nebyla možná rozumná a spravedlivá politika.

Psáno pro české vysílání BBC