ARCHIV

"otevřeno"

Rozporuplná minulost naší svobody

Téma našeho setkání "Svoboda a pořádek" odpovídá této době, českému roku 2002. Je to vážné téma: povídáním sice svoboda nevzniká, ale diskuse o ní je neobyčejně důležitá. Pořádek ke svobodě také patří. Jenže pořádek je - smím-li se tak vyjádřit - fenomén hodnotově neutrální. O pořádek usilují potlačovatelé svobody právě tak jako její přívrženci. Známe takřka školské příklady z naší nedávné historie. Z nich se neznámější týká komunistického Československa. Když v Kremlu viděli, jak se v naší zemi v 60. letech pozvolna hroutí pracně vybudovaný komunistický pořádek, neváhali v srpnu 1968 zasáhnout vojenskou silou. Demokratizace, ať už byla jakákoli, jim připadala jako cosi svrchovaně nepořádného.- Z druhé strany: opravdoví přívrženci svobody se mohou už dvanáct let neustále přesvědčovat, jak je těžké uvést poměry v postkomunistickém státu do takového pořádku, aby v něm panovala svoboda.

Už z toho je zřejmé, že svoboda má svou historickou dimenzi. Pozastavím se u ní , a to se zvláštním zaměřením na svobodu projevu.

Svobodě stojí u nás v cestě četné překážky. Základní nepsanou, "dobrovolnou" překážkou je společností přijatý soubor řídících konvencí, nepsaných pravidel, která stanovují, co se má na veřejnosti hovořit a psát - o národě, kdo je jeho přítelem a nepřítelem, o církvi a náboženství, o šlechtě, o komunistech, o monarchii atd. (jinde o řídících konvencích hovořím jako o národní tiskové konvenci). Řídící konvence, na jejichž spoluvytváření se ostatně podílíme, platí u nás "objektivně", jako příkazy stanovující, co se smí a nesmí říkat - a jak.. Nevznikly ovšem teď, dneska.

Jejich veřejné působení bylo mimořádně významné zvláště od prvních měsíců osvobozeného Československa v roce 1945. Osvobozením začala svoboda a nový přádek. Moci se ujala vláda tzv. Národní fronty, která přijala komunisty koncipovaný program. Byl to program převratný, program národně socialistické revoluce. Jeho zásady určovaly charakter, dalo by se říci parametry nové svobody. Byly to zhruba následující principy:

1. Československo patří mezi vítězné státy druhé světové války a přejímá demokratickou ústavu z roku 1920. Neexistuje však jednotný československý národ, nýbrž Češi a Slováci.
2. Nejsou povoleny jiné politické strany než vládní (Národní fronta). Hlavní společenské organizace a instituce (například odbory, zemědělské komise) musí být jednotné.
3. Pro Československo představují základní hrozbu Němci. Jejich majetek bude vyvlastněn, zejména ve prospěch slovanských rolníků, a oni sami odsunuti. Zárukou toho, jakož i bezpečnosti Československa je Sovětský svaz.
4. Klíčový (hlavní, těžký) průmysl má sloužit všem, a bude tedy majitelům zkonfiskován ve prospěch všech., to znamená státu.

Jednotné podpory obyvatelstva pro novou svobodu bylo dosaženo zejména tím, že tisk, rozhlas i kinematografie pečlivě dodržovaly řídící konvence. Ty zapovídaly hovořit a psát o určitých tématech, a v jiných případech zase přikazovaly vyjadřovat se pouze určitým, "naším" způsobem. A tak se poválečné revoluci podařilo dosáhnout shody většiny národa: Němci jsou nepřátelé, Rusové bratři, musíme být jednotni, kapitalisté mají velký díl viny na rozbití Československa, ideální společenský řád je socialismus, církve jsou pozůstatkem feudalismu, šlechta jsou cizáci - a tak dále. Vzniklá socialistická ideologie odpovídala charakteru nového, socialistického státu, který se po únoru 1948 přeměnil v stát sovětského typu.

Čas nám velí překročit půl století. Po pádu komunistického režimu v roce 1989 navázala česká politika s upřímnou naivitou na stát vzniklý poválečnou národně socialistickou revoluci jako na stát vítězný, demokratický a navýsost svobodný. Některé poválečné státotvorné zásady zůstaly (ohrožení ze strany Němců), jiné byly odstraněny (závislost na Sovětském svazu, zákaz opozice), další pak porůznu, potichu a velmi pozvolna přestávaly platit, zejména znárodnění velkých podniků a bank. Od poválečné revoluce převzala česká společnost rovněž řídící konvence, avšak v jistých směrech je v duchu demokratického převratu uvolnila. Svoboda projevu se tím ve srovnání s rokem 1945 značně zvětšila. Zdálo se, že je to tak navždy. Jenomže celková situace se brzy začala měnit, a to hlavně v souvislosti s konfliktem české politiky se sudetskými Němci.

Česká politika měla po listopadu 1989 vlastně jen jedinou demokratickou možnost, jak se vypořádat s poválečnou etnickou čistkou sudetských Němců. Tato možnost spočívala v tom orientovat se na současnou mírovou evropskou spolupráci, distancovat se od násilných činů národně socialistické revoluce, zejména od vyhnání Němců včetně příslušných Benešových dekretů, a zahájit dvojí dialog: s vlastním obyvatelstvem. a se sudetskými Němci.

Tuto možno česká politika ignorovala a 60 let po konci 2. světové války, v době platnosti paktů OSN o lidských právech se celou svou demokratickou vahou postavila za poválečnou revoluci a zejména za etnickou čistku. Hlavním instrumentem této koncepce je tzv. tlustá čára za minulostí. Za ní se schovávají flagrantní hříchy poválečné české revoluce. Řídící konvence nás nyní nabádají, že už bylo psaní a hovorů o sudetoněmecké problematice a o vyhnání až dost. Jenže tlustá čára byl přelud. Posléze letos před volbami vyhrotila celé téma sama česká politika. Všechny parlamentní strany vytvořily jakousi kopii původní Národní fronty a stvrdily ji jednomyslným usnesením poslanecké sněmovny, podle něhož nelze měnit výsledky druhé světové války, ani to, co z nich vyplývá. Tím se myslí zejména vyhnání Němců a tzv. Benešovy dekrety.

Na vládní zakázku pak naše oficiální historická věda promptně vydala učený rozklad "Rozumět dějinám". Ten na 300 stránkách idealizuje dějiny českého národa a státu ve 20. století, paušálně znehodnocuje a místy pomlouvá sudetské Němce, obhajuje vyhnání a Benešovy dekrety. Některé části publikace stojí zato, kupříkladu 11 stránek hodně černého humoru, vzniklého apotheosou tzv. amnestijního zákona č. 115/1946 Sb., který umožňoval omilostnit trýznitele a vrahy sudetských Němců. Tuto knihu máme číst a pouze číst. Součástí dnešních řídících konvencí je, že po rozruchu v předvolební době se napříště o takových věcech nemá mluvit . V médiích se podařilo polemizovat s publikací "Rozumět dějinám" pouze jedinému autorovi, Jiřímu Loewymu. Opět panuje národní jednota.

A tak se česká politika a převážná část české společnosti za vydatné pomoci řídících konvencí jaksi přenesly o dobré půlstoletí zpět a se zdarem se pokoušejí žít v klimatu poválečné pomstychtivosti, nenávisti a kolektivní msty. Pozor, to není teoretická záležitost. Zde v Česku žije 40 až 50 tisíc Němců, kteří jsou českými státními příslušníky; jsou to většinou potomci německých občanů, kteří z různých důvodů směli či museli žít v Československu po odsunu. Těmto lidem i jejich potomkům se česká společnost až dosud mstí. V letech 1947-1950 byli tzv. rozptylováni po Čechách i po Moravě, aby nemohli vytvořit pospolitost, a ještě dnes nemají taková práva jako ostatní občané. Byli podstatně znerovnoprávněni v možnosti dosáhnout restituce, přestože většinou pozbyli podle Benešových dekretů veškerý rodinný majetek, nedostali náhradu za to, že oni či jejich rodiče byli nasazeni na otrockou práci, ani za věznění v koncentrácích - a nemají odvolání. Kdo četl záznam ze schůze petičního výboru naší Poslanecké sněmovny, která za předsednictví Cyrila Svobody projednávala požadavky českých občanů německé národnosti, jistě si všiml toho, jak se členové výboru předháněli v aroganci a jak byli se zástupci Němců velmi brzy hotovi: co si to ti lidé dovolují?

Kdyby šlo o Rómy, zajisté by se našlo u nás, možná že i za hranicemi několik spolků, které by hlasitě protestovaly. Celkem nikdo však neprotestuje proti tomu, že čeští občané německé národnosti jsou občany druhé kategorie. A tak máme také v této souvislosti plné právo zeptat se: kde jsou a kde zůstali intelektuálové? Ať už je jejich názor na vyhnání Němců jakýkoli, jak to, že se smířili s jednomyslným hlasováním sněmovny (ještě k tomu včetně komunistů), jak mohou souhlasit s tím, že se má duchovní vývoj našeho národa vrátit o půl století zpět a zastavit se? Jak se mohou smířit s tím, že ustala diskuse o naší minulosti, vždyť petrifikace minulosti vede velmi rychle ke zkamenění duchovního života celého národa. Jak se mohou neozvat proti tomu, že naši němečtí spoluobčané jsou občany druhé kategorie? Jak mohou považovat za demokratický pořádek stav, kdy součástí našeho právního řádu jsou dekrety založené na rasové a nacionální mstě?

Nebudeme-li se těmito záležitostmi zabývat, brzy zjistíme, že nejde jen o národnostní otázky a vztahy. Třebas podobně jako se to děje po povodních bude odhlasována daň pro neposlušné. Kolika z nás v tomto sále by se asi týkala? To je svým způsobem hádanka.

Emanuel Mandler
Předneseno na setkání OPUS BONUM dne 7. září 2002