ARCHIV

"otevřeno"

Zaplavené výročí srpna

Podobně jako na jaře při prvním dešti mizí zbytky sněhu, přemazaly katastrofální povodně zbytky vzpomínek na 21. srpen 1968. Přesto bychom neměli na sovětskou invazi zapomenout.

I v budoucnu bude důležité a zajímavé dovídat se nové podrobnosti o tom, jak se to vše seběhlo. Ale jsou i jiné aktuální věci týkající se 21.srpna. Jedna z nich stále naléhavěji pronásleduje liberální intelektuály, zvláště když komunisté dostali hlasy skoro šestiny voličů: proč není komunismus v myslích veřejnosti odepsán? Nebyl přece se svými gulagy o nic horší než nacismus. A proč je tomu tak i u nás, v zemi, kterou Sovětský svaz také okupoval?

Jenomže je těžké srovnávat komunismus (přirozeně sovětský) s nacismem. Nacismus panoval dvanáct let, a z toho byla polovina let válečných. Sovětský komunismus zabral historickou plochu tří čtvrtin 20. století. Konec konců se tím hodně vysvětluje. Německý nacionální socialismus se vrhl na Československo v epoše své maximální zuřivosti a učinil z něho součást svého impéria. I když kvůli potřebám válečné výroby byl režim v průmyslově vyspělém Protektorátu Čechy a Morava ve srovnání s jinými zeměmi měkčí, byl tvrdý dost, aby si Češi, zvláště po heydrichiádě, udělali o okupantech své neobyčejně nenávistné mínění. Tušili a dokonce věděli, že mají být zcela odnárodněni a germanizováni.

Kapitulace Třetí říše ukončila panství nacismu v jeho nejzuřivějším stadiu. A hned poté se stali Češi, ne bez vlastní zásluhy, součástí dalšího impéria, Stalinova. Systém stalinských čistek a gulagů už však na štěstí dokonával, a tak po jeho doznění v ošklivých padesátých letech nastalo uvolnění, které u nás kulminovalo Pražským jarem 1968. "Mírné" provedení invaze do Československa již vlastně naznačovalo počátek degenerace sovětského kolosu. Značná část našeho obyvatelstva zažila komunismus jenom v této jeho degenerované fázi a pokud jej někdy v duchu srovnává s nacistickým režimem (který nezažila - většinou se domnívá, že v protektorátu byly poměry jako v koncentračním táboře), srovnává nesrovnatelné.

Globálně vzato se tu porovnávají poměry za 2. světové války s poměry za války studené. Ale ještě z mnoha dalších důvodů zavedli sovětští komunisté v evropských zemích, které fakticky okupovali, úplně jiný režim než nacisté. Sovětská armáda neobsazovala nejdůležitější města, stačila jí kontrola nad státem, zatímco všude vládla "národní" komunistická strana (u nás KSČ). Rozvoj národů Sověti totálně zabrzdili a o to víc dbali na zdůraznění národních zvláštností. Zasáhli pouze proti národu, který začal být neposlušný.

U nás se to stalo 21. srpna 1968. To, jak kremelští vládcové zacházeli s tehdejší československou politickou elitou (tzv. Dubčekova vládní garnitura), kterou celou odvezli z vlasti, bylo neobyčejně hrubé a cynické. Nicméně moskevský protokol je v českých dějinách vedle Košického vládního programu nejmarkantnějším projevem komunistického ducha. Byl tajný a hlavní čeští komunisté se v něm zavázali, že budou poslušně kolaborovat. A tak se počátky "normalizace" odehrávaly pod zcela protichůdnými hesly: jednak že reformní politika byla špatná, jednak že v reformách se bude pokračovat. Rusové stáhli své armádní jednotky do vymezených prostor, Dubček předal vládu Husákovi a obyvatelstvo většinou nepovažovalo vládu za kolaborantskou. Nevznikla tu protiruská nenávist obdobná nenávisti vůči Němcům.

Sovětskou a nacistickou okupaci lze obtížně srovnávat. V poststalinském období ustaly stalinské čistky a StB při vší zvlčilosti mělo hodně daleko do nacistického Gestapa. A přitom existují obdobné jevy, například perzekuce opoziční inteligence. Jenomže vládcové reálného socialismu internovali jen malou část režimu nebezpečných intelektuálů. Některé donutili opustit vlast a velkou většinu zbavili dosavadního zaměstnání. Žít je nechali.

A navíc: české hranice byly západní hranicí sovětského bloku, na nás si někdo jen tak netroufl. Že by tehdy sudetští Němci mohli účinně bojovat za své požadavky, to nepřipadalo v úvahu.

Opravdu v Česku nikdo nesrovnává sovětskou a nacistickou okupaci? Ovšemže srovnává. Podvědomě ji srovnáváme všichni. Podle vzpomínek starších generací na válku, podle učebnic a státní ideologie. Bohudík, Sovětský svaz zmizel v nenávratnu. Avšak neměli bychom si jej idealizovat jen proto, že ke stáru se už na nic hromadně tragického nezmohl.

Emanuel Mandler
Vyšlo v Lidových novinách 22. 8. 2002 zkrácené o polovinu