ARCHIVOpus Bonum ´02Účastníci letošního setkání OPUS BONUM (7.9.) - a bylo jich hodně přes stovku - mohli být po všech stránkách spokojeni. Obdrželi hodnotný bulletin, vypracovaný Martinem Stumpfem, a mohli se velmi svobodně vyjádřit k tématu setkání, "Svoboda, nebo pořádek". Toto vyjadřování, jak vyplývá ostatně i z historie těchto setkání, je důležité. Sdružení OPUS BONUM založil v exilu roku 1972 břevnovský opat Jan Anastáz Opasek. Původním účelem sdružení bylo, jak se dovídáme z bulletinu "vytvoření živého společenství, činného v ediční a osvětové činnosti… péče o zachování původních hodnot, snaha o smíření mezi Čechy a Němci, péče o mládež a její vzdělávání…" a také přímá podpora "pronásledovaným lidem v Československu". Od roku 1978 pořádalo OPUS BONUM celoexilové setkání v penzionu Ackermann Gemeinde ve Frankenu. "Setkávali se lidé různých vyznání s ateisty, antikomunisté s bývalými komunisty… naplňovala se základní idea sdružení - jedině ve vzájemných diskusích se dají odstraňovat předsudky a jen hledáním styčných bodů lze dosáhnout porozumění." Snad ani není třeba podrobněji dále citovat, aby bylo zřejmé, že s akcentem na náboženskou stránku věci OPUS BONUM působilo obdobně jako hlavní proud disentu v Československu. Odpůrci normalizačního režimu se také v domácím disentu porůznu scházeli a udržovali kontinuitu svobodného rozhovoru. Demokratičtí disidenti se však rovněž scházeli s proskribovanými reformně komunistickými funkcionáři a sami v sobě "odstraňovali předsudky", které měli proti demokratickému komunismu. Vznikla původní česká tradice, jejíž obě stránky se pak projevily v sametovém převratu . Pokud jde o exil, byla 70. a 80. léta dobou, kterou paměť tehdejších exulantů zaznamenává jako mimořádně příjemný skupinový zážitek - zvláště ona frankenská setkání. Všichni byli plni porozumění a vzájemné neshody řešili intelektuálně vlídně, dalo by se říci po sousedsku. O tom, jaká tradice každoroční setkávání OPUS BONUM opravdu je, rozhoduje zejména její pokračování. Je jistě potěšující, že takové pokračování vůbec existuje a že bývalí emigranti (Ivan Medek, Richard Belcredi, Milan Kubes, Martin Stumpf a další) ve spolupráci s břevnovským klášterem dokázali navázat na frankenské setkávání. Snadné to jistě nebylo. A není divu, že letošní OPUS BONUM ukázalo také Achillovu patu tohoto pokračování. Dalo by se totiž charakterizovat právě jako již zmíněné intelektuálsky sousedské povídání o svobodě a pořádku. Účastníci - z velké části bývalí exulanti či disidenti - zdůrazňovali většinou (každý z jiné strany), že svoboda je důležitější než pořádek, že pořádek může být zneužit (svoboda ovšem také!), že ale z druhé strany není pořádek k zahození - a tak dále. Ze základního náboženského pojetí (Václav Malý, Přemysl Karásek, Balabán) se nesnadno přecházelo k sekulárním věcem a na aktuální otázky našeho života se vcelku nedostalo. Diskuse, která takto vznikla, se ovšem mohla konat v břevnovském klášteře, ale právě tak by ji mohla uspořádat kterákoli společenskovědní či teologická fakulta. Nechci říci nic jiného, než že tato diskuse postrádala jedinečnost, kterou bychom právem od OPUS BONUM očekávali. Ale nejen to. Z břevnovského setkání byla patrná nostalgie po zlatých časech 70. a 80. let, kdy exulanti si mohli tak hezky a bez nepříjemné závaznosti popovídat (tuto nostalgii přímo "přednesla" přítomná redaktorka Svobodné Evropy). A to je závažná věc. Dnešní populace má svých starostí natolik, aby ani u těch lidí, kteří si tu či onde zastesknou po životních jistotách a minimu starostí za reálného socialismu, nepřevážily tyto vzpomínky v skutečnou nostalgii. Právě onen druh vzpomínání na nedávnou minulost, který bylo možno vycítit z letošního OPUS BONUM, je jim cizí. Takže organizátoři setkání OPUS BONUM se ocitli na jakémsi rozcestí. Jak dál? Směrem církevním? Politickým? Psychologickým? Radit jim nebudeme, to musejí vědět sami. Rozhodně by však napřesrok neozdobili frankenskou tradici nezávazným povídáním, obdobným letošním intelektuálním úvahám o svobodě a pořádku. Emanuel Mandler
|