Diagnóza: konferenční nemoc

Konferenční nemoc je zvlášť úporná forma spavé nemoci. Za normálních okolností není zjevně přenosná z člověka na člověka: masově zachvacuje pouze účastníky různých sympozií, seminářů a konferencí. Zvlášť náchylní k nákaze jsou lidé, kteří jen nedostatečně vládnou jednací řečí shromáždění. Ti, kteří jí nevládnou vůbec, jsou předem ztraceni. Člověk nemocí postižený končí v drtivé většině případů přirozenou smrtí, nelze však vyloučit tragické komplikace. V odborné literatuře je např. popsán případ literárního vědce Jana Mukařovského. Ten, aby si zachránil kůži a kariéru, se za bolševika dal jednak na marx-leninimus, jednak na boj za mír. Jako úředně pověřený voják míru se také stal členem potěmkinské "Světové rady míru". Na podzim 1956 se účastnil jakéhosi jejího zasedání, a během jednání ho sklátil mimořádně silný záchvat konferenční nemoci. Co čert nechtěl, zrovna se projednávala ruská intervence v Maďarsku a SRM se poprvé a naposled za dobu své nedůstojné existence vzbouřila. Záchvat prof. Mukařovského pominul až ve chvíli, kdy se hlasovalo, a on jako ukázněný účastník komunistických konferencí hlasoval s ostatními netuše, že odsuzuje ruský zásah proti maďarské revoluci. Být to o tři roky dříve, bylo by to možná nešťastného mírotvorce po návratu stálo život. Takhle se věc po vysvětlovacím a omlouvacím rituálu nějak ututlala.

Já sám trpím konferenční nemocí již od poměrně útlého věku. Nakazil jsem se během studia na FF UK nejspíš na přednáškách vědeckého komunismu. Od té doby s ní zápasím jako s malárií. Choroba je nevyléčitelná a vykazuje nezadržitelnou progresi. Dnes mi už prakticky brání v účasti na jakékoli akci, kde více lidí sděluje své moudrosti: většinou usnu už při slavnostním zahájení. Úporné záchvaty jsem zažíval hlavně během svého poslancování ve FS ČSFR. Také mezi mými tehdejšími kolegy řádila konferenční nemoc jako španělská chřipka. Nejhorší bylo, že všude číhaly novinářské hyeny, toužící pořídit si záběr poslance schváceného chorobou a vydat ho na stránkách svých novin posměchu veřejnosti. Bylo to nechutné: tak si ve středověku dělali legraci z fyzicky postižených lidí.

Konferenční nemoc je choroba záludná a napadá i lidi stižené jinak nespavostí. Vzpomínám si, jak jsem kdysi v sedmdesátých letech na nějakém mimořádně otravném programátorském semináři v Havířově nevydržel, odešel do hotelového pokoje a pokoušel se usnout. Nešlo to, potřeboval bych přemístit svou postel do sálu, kde se právě jednalo.

V současné době se stává aktuální politickou otázkou kandidatura na prezidenta. Mám v té souvislosti plán, spojující příjemné s užitečným: hodlám kandidovat, a budu-li zvolen, navážu na tradici Fóra 2000, které současný prezident tak ukvapeně ukončil. Uprostřed Španělského sálu, kde by jako decentní ukolébavka zněla moudrá filosofická slova Madeleine Albrightové, Dalajlámy, Tomáše Halíka (samozřejmě by nesměl chybět ani bručivý baryton mého předchůdce v úřadě, bez něho by byl výsledný efekt neúplný), bych dal umístit velkou postel s nebesy a nechal bych se zachvátit tou nejtěžší formou konferenční nemoci.

Dokonce by bylo možné - po vzoru sponzorských večeří Václava Klause - umístit tam těch postelí hned několik a pronajímat je za tučný peníz bohatým zahraničním mecenášům, trpícím konferenční chorobou. Praha by tak převzala pomyslnou štafetu od západočeských lázní, kterých se zatím zmocnila ruská mafie, a opět by se stala - poprvé od doby Rudolfa II. - centrem kulturní Evropy.

15. září 2002