ARCHIV

Návrat Jörga Haidera

Sledovat populismus v akci, byť i jen u našich sousedů, se vyplácí: i u nás máme minimálně dva čiře populistické politiky (Klause a Zemana) a minimálně jednu populistickou stranu (ODS). A politický comeback Jörga Haidera může leccos napovědět například o příští politické kariéře Miloše Zemana.

Problém Jörga Haidera je problém populisty, který se probil k moci. V problematické situaci uprostřed zahraničních i domácích protestů realisticky neaspiroval na kancléřské křeslo (vzhledem k tomu, že FPÖ dosáhla ve volbách výsledku o fousek lepšího než její koaliční partner, by na ně měl jakýsi nárok), a co víc: stáhl se do pozadí a na odpovědná místa ve vládě i nakonec i ve straně nastrčil své věrné; zjevně si představoval, že bude stranu řídit z klagenfurtského ústraní jako rakouský Teng-Siao-Pching. Zkřížení realismu a populismu ani aplikace čínských zkušeností do rakouského prostředí se straně a jejímu faktickému lídrovi nevyplatily.

Nastrčení funkcionáři se ve svých funkcích zabydlili a očividně se jim v nich zalíbilo. Ambicióznímu politikovi se něco takového stane ráz dva a neambiciozní lidé nemají v politice co pohledávat. Je spravedlivé vzít v úvahu i to, že výkon státní funkce probouzí a povzbuzuje pocit odpovědnosti, který jinak populisté mívají dosti zakrnělý. V každém případě po přírodní kalamitě, která Rakousko postihla stejně jako ČR, se nastrčení svému vůdci částečně vymkli z rukou.

Tím ovšem FPÖ začala ztrácet svou populistickou image. Ublížila jí ostatně už sama účast ve vládě, k populismu neodmyslitelně patří kverulantství, a to se u vládního kormidla provozuje obtížně. Její preference se zmenšily o víc než o třetinu.

V tu chvíli byl Jörg Haider tísněn dvojím nebezpečím: že bude z rozhodující pozice potichu vystrnaděn a že pokud by se pak chtěl vrátit, nebude už kam, protože se strana propadne do relativní bezvýznamnosti, jíž se těšila před jeho nástupem, nebo ještě hlouběji. Přitom se mezi členstvem stále ještě těšil pověsti muže č. 1 (podobně jako se jí zjevně v ČSSD dodnes těší Miloš Zeman). Nezbylo mu tedy nic jiného než přejít do útoku a zvládl to bez problémů. S atraktivním programem (snížit daně a stopnout rozšíření EU) a se stranickou podporou donutil své neposlušné podřízené ke kapitulaci ještě než mohlo dojít ke střetnutí na chystaném mimořádném sjezdu strany. Zároveň ovšem odpálil Schüsselovu vládu. FPÖ ovšem ztratila podíl na moci, ale ten jí spíš ublížil než pomohl, Haider bude ještě chvíli trucovat jako uražená primadona, ale pak se znovu chopí otěží skutečného i formálního lídra strany. Vnitrostranickou opozici, je-li vůbec nějaká, čeká osud jejích předchůdců, Liberálního fóra: skluz do politického propadliště.

A jaká z toho plyne poučení? Pokus dělat v populistické straně nepopulistickou politiku je předem odsouzen k neúspěchu. V neslušné straně nemají politici se ctižádostí být slušnými co pohledávat: pokusí-li se ji reformovat, budou z ní v lepším případě vykopáni. V horším případě ztratí chuť být slušnými.

14. září 2002