ARCHIV

"otevřeno"

Rozhodování pravé a falešné

V těchto časech, kdy se o našich nedávných dějinách i o současnosti poměrně dost hovoří nejen v Německu, ale i ve vzdálenějších krajích, není přirozeně zanedbatelný hlas Václava Havla. Konkrétně jde o článek "Beneš byl naším de Gaullem", který otiskla Süddeutsche Zeitung 19. dubna letošního roku. V Německu vzbudil rozruch.

Základem Havlova článku je schéma osudového rozhodování českých vedoucích činitelů mezi bojem a kapitulací v nedlouhé, ale zato rušné a místy tragické minulosti českého národa a státu. Z velké části je toto schéma naplněno činy prezidenta Dr. Edvarda Beneše, a tak je tomu i v tomto Havlově článku. Havel přirovnává dvě Benešova rozhodnutí, první, které vedlo k přijetí diktátu mnichovské dohody v září 1938, a druhé rozhodnutí "pozvolna přijmout za vlastní ideu, že dlouhodobý mír může být zaručen pouze vysídlením milionů Němců." Sám Václav Havel se staví k oběma Benešovým rozhodnutím rezervovaně: před morálním řešením dostalo prý v obou případech přednost řešení pragmatické. Ale víc než sama věcná stránka autora zajímá, jak to, že Edvard Beneš tato rozhodnutí mohl učinit a že obě vyvolala tak malý odpor. Není proto patřičné, soudí Václav Havel, přenášet odpovědnost na jednoho jediného muže.

Na tomto místě se nehodlám zabývat oprávněností vyhnání sudetských Němců, nýbrž způsobem, jímž Václav Havel naplnil dávné schéma tragických rozhodnutí našich státníků. Nevím z jakého důvodu (kus neznalosti bych nevylučoval), hovoří Václav Havel v obou případech o rozhodování, která rozhodováním nebyla.

Takřka pětašedesát let od mnichovského diktátu dokázalo projasnit tehdejší situaci. Dnes už je i laikovi zcela zřejmé, že československá politika se nemohla postavit proti všem evropským mocnostem (kromě SSSR) a přihlížet tomu, jak Československo je likvidováno za souhlasu či nezájmu Evropy mnohonásobně silnější německou brannou mocí. Přijetí mnichovské dohody nebyla otázka vojenská, nýbrž mocenská, politická. Dr. Beneš neudělal přijetím mnichovských podmínek ani dobře, ani špatně. Československá vláda udělala to, co udělat musela. Generálové ovšem viděli tuto věc jako otázku života a smrti a spolu s radikálními vrstvami obyvatelstva nebyli s přijetím mnichovských podmínek spokojeni, zvláště ti ne, kteří věřili, že "Sovětský svaz by nám pomohl". Tak vznikl "problém", že my jediní jsme se špatně rozhodli, a proto jsme s Hitlerem nebojovali. Ovšem, ale my jediní jsme nebyli vojensky přepadeni, nýbrž rozčtvrceni rozhodnutím velmocí. Vznikl tedy umělý problém, kterého využívali komunisté za války a po válce k tomu, aby napadali zbabělou buržoazii. Je zvláštní, že Václav Havel vidí Benešovo "rozhodnutí" jako problém právě v roce 2002.

Ještě zvláštnější je domnívat se, že Edvard Beneš se musel pozvolna rozhodovat k "přijetí" plánu na vystěhování Němců z českých zemí. Vždyť to byl jeho plán a - jak se sám několikrát vyjádřil - šlo mu hlavně o to využít příležitosti (války) k tomu, jak dokonale počeštit Čechy a Moravu, to znamená vyhnat Němce. Byl to plán nacionalistický, nacionalistické bylo Benešovo politické okolí, a tak se není čemu divit, že na jeho plánu velmi aktivně spolupracovalo. Beneš jako ostřílený diplomat se nerozhodoval mezi tím, zda Němce z českých zemí vyhnat, nebo ne, nýbrž mezi různými variantami jejich vyhnání, závislými vždy na podpoře spojenců. Není tu vhodná příležitost na rozbor jednotlivých variant, ani na jejich hodnocení, nýbrž jen na konstatování, že to, co Václav Havel nazývá Benešovým rozhodováním, byl Benešův plán národně socialistické revoluce, založený na vyhnání Němců.

Je pozoruhodné, jakým pseudorozhodováním se u nás věnuje pozornost. Když přijde ke skutečnému rozhodování, pojednou vedoucí činitelé k potěše aspoň části populace selžou. V listopadu 1989 bylo mnoho variant, jak zbavit komunisty moci (a majetku) a jak je učinit odpovědnými za dosavadní katastrofální vedení země. Tehdy vedení disentu (Občanské fórum) zvolilo variantu nejhorší a s komunisty se spojilo. Převrat byl za těchto podmínek sametový, snadný, bezbolestný, rychlý, ale to přece při demokratickém převratu není zdaleka nejdůležitější. Nejdůležitější je, aby se odehrál způsobem, který vytvoří předpoklady pro co nejlepší demokratický systém a demokratickou politiku. V listopadu 1989 k tomu byly všechny potřebné podmínky. Neměl by se Václav Havel zamýšlet především nad rozhodováním v této době?

Emanuel Mandler pro Lidové noviny 25. 7. 2002 (neotištěno)

Pravidelná rubrika Emanuela Mandlera