ARCHIV

Národní literatura a globalizace

Dámy a pánové musím se hned předem omluvit: již třicet let se nezabývám literaturou, ale politikou, lépe řečeno kritikou politického myšlení současného i minulého. Proto se ze třech pojmů, které měly tvořit název mého přispěvku - národ, literatura, globalizace - soustředím na ten první a třetí. A obávám se, že to, co jsem schopen k tématu povědět, bude zároveň příliš obecné i příliš osobní.

Nejprve k tématu národ: zdá se mi, že v českém intelektuálním prostředí jsou - pokud jde o funkci a význam národního společenství - důrazy rozloženy trochu jinak než v maďarském. Má to své historické důvody. Bez ohledu mna to je ovšem nejdřív třeba říci, že představa "národních specifik", které je třeba hájit, má kořeny v romantismu, respektive u jeho praotců, Rousseaua a Herdera. Z tohoto způsobu uvažování se pak v mnohaletém procesu přehánění a vulgarizace vyvinuly dvě ideologie, které poznamenaly minulé století: rasově pojatý nacionalismus a marxismus. Spojuje je představa kolektivu (národa, třídy), jehož cílem je spasit svět, a zároveň ho ovšem taky dobýt. Bylo by jistě absurdní činit Fichteho zodpovědným za Hitlera a Hegela za Stalina. Jakási zprostředkovaná souvislost tu ovšem je: ve způsobu myšlení, jemuž nejde o to učinit určité věci pochopitelnějšími, nýbrž učinit je jednoduššími. Afinita mezi extrémním nacionalismem a marxismem se ostatně projevila i v politické praxi: upravený marxismus se stal po roce 1917 oficiálním náboženstvím ruského impéria a velmi dobře se snášel s agresívním velkoruským šovinismem.

Pojetí, v němž kolektiv ("národ", "třída") vykazuje jakoby individuální vlastnosti a jedinec se v něm rozpouští, je v příkrém rozporu s křesťanským individualismem, postaveným na osobní odpovědnosti. Odtud se odvozuje např. zvrhlá myšlenka kolektivní viny.

Tím nemá být řečeno, že nacionalismus nebo dokonce národní cítění či národ jako instituce jsou samy o sobě zavrženíhodné, nýbrž jen to, že v různých obdobích a v různém prostředí mohou nabývat různých a leckdy problematických podob.

Velmi pěkně je to vidět na českém vývoji po roce 1945. ČSR byla započítána do tábora "vítězů": mimochodem, je absurdní, že toto dělení v lecčems přežívá dodnes a má katastrofální důsledky pro soužití středoevropských národů (viz hysterická reakce českých politiků na Orbánovu kritiku Benešových dekretů). Čelní čeští politici žili ve čtyřicátých letech představou, že jim Stalinova podpora pomůže do budoucna zajistit svobodu. Současně tušili, že budou muset svou představu svobody v tom či onom přizpůsobit Stalinovým představám. Komunisté - a to i ti čeští - vycítili, že k podstatě tehdejších českých představ o svobodě patří útočný šovinismus, a že se česká společnost dá ovládnout tím, když komunisté tento šovinismus vezmou za svůj. Proto - aspoň v prvních patnácti letech komunistické diktatury - se sice verbálně útočilo proti "buržoaznímu nacionalismu", ale základem českého stalinismu byl jakýsi pitvorný rudý nacionalismus. Český nacionalismus byl navíc nakažen panslavismem (a to i u Beneše, který slovně panslavismus odmítal) a nebyl pro ruské impérium tolik nebezpečný. A konečně bylo české národní vědomí nalomeno tzv. čechoslovakismem (představou či snad koncepcí jednotného československého národa), který byl sice po roce 1945 formálně odvolán, ale prezident Beneš ani značná část české intelektuální elity se ho nikdy nevzdala. Ideologie čechoslovakismu měla v době svého vzniku docela pragmatický cíl, měla sloužit jako nástroj k ovládnutí Slovenska. Zároveň znamenala dobrovolné a nevědomé zpochybnění české národní identity.

Ze všech těchto důvodů byla mladá generace českých intelektuálů z šedesátých let minulého století dosti nedůvěřivá nejen k nacionalismu, ale ke všemu, co nějak souvisí s národem: odmítnutí rudého šovinismu mělo leckdy trochu iracionální charakter.

Naproti tomu v zemích jako je Maďarsko nebo Polsko, pokud tomu dobře rozumím, znamenal "buržoazní nacionalismus" pro bolševiky smrtelné nebezpečí: evropské národy se tak bránily ruskému kolonialismu a jeho zvrhlé ideologii. Národ tu existoval jako významná a praktická duchovní instituce, proti níž byla politická policie bezmocná (národ nelze zakázat, rozpustit nebo zavřít). V této situaci se aktualizovala zdravá stránka nacionalismu: národ sloužil jako poslední a v mnoha ohledech účinná obrana proti rudému samoděržaví. Ovládající si museli uvědomit, že si vůči takto homogenní společnosti nemohou dovolit všechno, a kromě toho existovalo jakési (samozřejmě velmi omezené) srozumění i mezi domácími komunisty a zbytkem společnosti: mám dojem, že tento moment se v Polsku a v Maďarsku ve víru politického boje dnes trochu podceňuje, protože Polákům a Maďarům chybí česká zkušenost - zkušenost společnosti, ovládané zejména po potlačení Pražského jara naprostými zrádci a zaprodanci, kteří už neměli ani žádnou účinnou vlastní ideologii a spoléhali se cynicky jen na ruské bodáky. Na okraj bych chtěl podotknout, že v tomto smyslu se odlišují i slovenské poměry od českých: slovenská národní společnost nebyla z pochopitelných důvodů v zásadě nakažena čechoslovakismem. Proto např. v roce 1946 ve volbách velmi jednoznačně odmítla komunismus, v šedesátých letech si dokázala vybojovat jistou autonomii především v kulturní oblasti (čeští literáti, kteří měli problémy s publikací doma, mohli bez problémů publikovat na Slovensku). Příznačné je i to, že zatímco v České republice existuje dodnes poměrně mohutná stalinistická Komunistická strana, slovenští komunisté mohli jít spíše cestou maďarských nebo polských.

Shrnuto: v českém pojetí byl nacionalismus zástěrkou pro totalitní ideologii a proto samo slovo "národ" a manipulace s ním znamená dnes pro mnoho českých intelektuálů něco podezřelého. Tato forma kosmopolitismu má řadu nevýhod, které se projevily v moderních českých dějinách: má ovšem taky jakýsi malý racionální základ.

Pokud jde o globalizaci, a zejména ideologii, podle níž je globalizace jakýmsi nebezpečím pro civilizaci, nemohu si odpustit osobní notu: ideologie antiglobalizátorů je mi podezřelá hned z několika důvodů.

Především odpor ke globalizaci vykazuje velkou podobnost s marxistickou ideologií: stejně jako marxismus je ovládán zrůdnou představou totálně sjednoceného světa, v němž na jedné straně stojí jakýsi univerzální kapitalista, na druhé straně zotročené lidstvo. Tato pitvorná karikatura světa byla během věcí vyvrácena už v době, kdy ji Marx vymyslil.

Dále: pro mne globalizace znamená především: prostříhané dráty na hranicích, zbořené kulometné věže; skutečnost, že pro mne Vídeň není už stejně vzdálená - to znamená stejně nedostupná - jako Kuala Lumpur. Že když přijedu vlakem na maďarské hranice, neobstoupí vagon četa samopalníků, abych snad nepřehlédl, že cestuji do jiné země. Pravda, znamená též tytéž pitomé reklamy v televizi, tytéž mezinárodní řetězce restaurací, nabízejících nepoživatelná jídla, a tytéž hloupé filmové horory, hříšně kalkulující s tím, že to, co zobrazují, se ve skutečnosti nemůže stát (od 11. září minulého roku víme, že to není pravda). To je cena za svobodu ještě snesitelná.

Dále: naplňuje mne jistou zuřivostí, když do mého rodného města, jako se to stalo před loni při pražském zasedání MMF a SB, přijede vlak plný dobře živených italských revolucionářů, z nichž každý má ve svém civilním povolání pětkrát větší plat než drtivá většina Čechů včetně mne, a tito lidé se pak v rámci boje za vymýcení chudoby pokusí proměnit městské centrum v trosky.

A konečně: ideologie, které chápou sbližování a propojování regionů jako nebezpečí a ohrožení, vycházejí z toho, že bohatství vyspělého severu a chudoba zaostalého jihu jsou jakési spojité nádoby a že to, co máme navíc, máme na úkor chudých zemí. V základě těchto koncepcí je marxistická představa, že bohatství vzniká vykořisťováním chudých bohatými. Sdílím optimističtější představu, že bohatství vzniká prací: z toho plyne závěr, že toho, kdo neumí pracovat (to nemusí nutně znamenat, že by byl líný, nejde o míru fyzické námahy, ale o efektivitu práce) je poměrně obtížné vykořisťovat. Problém vyrovnání mezi chudými a bohatými společnostmi je v komunikaci, která umožní předat jim "severní" zkušenosti pokud jde o kulturu práce a přitom se zbytečně neplést do věcí, které jsou v jejich kompetenci a které jsou z hlediska tohoto vyrovnání irelevantní. Zdivočelí západoevropští radikálové, vyžívající se ve vybíjení peněžních ústavů a restaurací, pracují na druhé, ovšem snadnější formě vyrovnání, v níž se Evropané posléze dostanou na úroveň Zulukafrů.

Zásada "Hilfe zur Selbsthilfe" má ovšem charakter hraběcí rady, pokud se nepodaří najít s těmi, kterým chceme pomoci, společnou řeč. To není žádný nový proces a úkol, probíhá od té doby, co bylo lidstvo rozehnáno od stavby Babylonské věže: vykazuje dílčí úspěchy, i když v tomto světě, v němž je pšenice smísena s koukolem, nemůže být nikdy doveden do úplného konce. Z toho hlediska je globalizace úkol nikdy nekončící, zároveň však úkol, jehož není možné se vzdát. Chtěl bych zmínit aspoň jednu její významnou historickou etapu, která se nás ve střední Evropě bezprostředně dotkla. Proběhla v devátém a desátém století a zbavila národy střední Evropy části jejich svérázu, díky němuž se před nimi třásli jejich sousedé a před těmi nejvýkonnějšími celá Evropa. Příkazy evangelií, které tehdy naši předkové společně a mimo jiné i vzájemnou pomocí vzali za své, jim do budoucna umožnily komunikovat: to jest uzavírat vzájemné konflikty a v lepším případě jim dokonce předcházet. Jurodivé ideologie devatenáctého a dvacátého století, postavené na přesvědčení, že hybnou silou světa není láska, ale nenávist, způsobily, že toto společenství idejí bylo zapomenuto.

To, čemu se říká "globalizace", neexistuje an sich: snaha dosáhnout porozumění a solidarity v širším rámci se v dnešním sekularizovaném světě uskutečňuje ve spoustě dílčích, technických kroků: nynější velkorysý a riskantní pokus o rozšíření Evropské unie je jedním z nich.

Jaké je postavení národa v tomto nikdy nekončícím, vždy ztroskotávajícím a obnovujícím se procese globalizace? Národ je a zůstává praktickou institucí - byť i institucí nehmotné povahy - jejímž cílem je chránit a rozmnožovat svobodu těch, které sdružuje. Je dobré vidět jeho užitečnost i jeho konečnost - ve vztahu k jedinci, který jedině má na světě poslání a je před Bohem zodpovědným za to, jak a do jaké míry ho naplní, i ve vztahu k univerzalitě příkazu lásky, či chcete li solidarity s bližními.

Pokud jde o literaturu, dovolím si nakonec jen jeden malý odkaz: novověké české písemnictví bylo v devatenáctém století - s několika málo výjimkami - souborem víceméně účelových spisů, jejichž autoři si dali za jediný cíl zdokumentovat právo českého politického národa na vlastní existenci. Jeho osu činily romantické rukopisné falsifikáty, předstírající starobylost (jakoby starobylost byla základem práva národa na existenci). Když se pak kolem roku 1890 přihlásila ke slovu skupina mladých literátů sdružená kolem kritika F. X. Šaldy, argumentovali tím, že úsilí o světovost vůbec neznamená, že by jejich díla přestala být českými: nikdo se nemůže svléci z vlastní kůže, i kdyby chtěl a i kdyby to snad předstíral.

Od té doby se s českou literaturou stala významná změna: dá se číst.

Předneseno na setkání maďarských spisovatelů v Tokaji (Tokaji Írótábor) 15. srpna 2002