ARCHIV

Prázdniny v Maďarsku

Za bolševismu mne vždycky fascinovalo, jak jsou si Česko a Maďarsko podobné: tradicemi, společenskou kulturou, vztahem intelektuálů k ruské metropoli - ačkoli o tom u nás i tam tehdy vědělo jen velmi málo lidí. Dnes vystupují do popředí spíš rozdíly. Dopad srpnových povodní je v nich jen malým detailem: ačkoli hladina Dunaje v Pešti dosáhla mnohaletého maxima (když kulminovala, chyběl na mnoha místech sotva metr a byla by se vylila do města), nestalo se v podstatě nic. Podchod metra (jediné linky, která vede pod Dunajem) na Batthyányho náměstí je od řeky vzdálen sotva třicet metrů a byl v tu chvíli hluboko pod vzedmutou hladinou. Bylo v něm trochu vlhko, ale dole v metru, které běžně fungovalo, už ne. Na druhém břehu, na Kossuthově náměstí u parlamentu, je stanice od Dunaje vzdálená asi 80 metrů. Tady nebyla po vodě ani stopa. Po třech dnech se z vody vynořily silnice na obou "dolních" nábřežích, zaplavená trasa tramvaje a předměstské rychlodráhy, trávníky, stromečky a lavičky a všechno začalo fungovat. Maďaři se poučili ze strašných povodní v první polovině devatenáctého století: ta v roce 1838 zničila 2400 z tehdy 4400 pešťských domů. Následná opatření, která se netýkala jen hlavního města, fungují dodnes, a tak povodňové škody jsou asi tak stokrát menší než ty naše. Naši bývalí jižní sousedé jsou také víc zvyklí na kruté prostředí (to platí i geopoliticky) než rozmazlení stavitelé středoevropské archy demokracie.

* * *

Zato politická situace po volbách se od té naší liší v zásadě nikoli k lepšímu. U nás vládne chaos: "pravice" je s "levicí" je pomíchána k nerozeznání ve vládní koalici i v opozici, jedna je za osmnáct, druhá za dvacet bez dvou, systém ruka ruku myje, zápecnická idyla. Na nenávist přijde řada, jen když jde o Němce. To si pak notují všichni, pravice nepravice.

V Maďarsku se ukazuje, co udělá s postkomunistickou společností systém dvou stran, o němž snili Klaus se Zemanem. Veřejnost se rozdělila na dva nesmiřitelné tábory, postkomunistický, kterému dělají křoví liberálové, dědici maďarského disentu, a národně konzervativní. Způsob, jak spolu politicky komunikují, by se dal nejspíš opsat jako pokračování třídního boje jinými prostředky. Každý za sebou táhne jako kometa ohon mohutnou žurnalistickou lobby, která se své lobbování ani nesnaží maskovat. Smutným důsledkem je, že maďarské noviny, kde ještě před třemi - čtyřmi lety vycházela řada podnětných textů, dnes člověk zvenčí skoro nedokáže číst. Připadá si jako pocestný, který vstoupil do hospody, kde zuří divoká rvačka. Obě strany by rády, kdyby se zapojil, a zachovat si v takové situaci střízlivý odstup není úplně jednoduché.

* * *

Výměna vládní garnitury znamená v Maďarsku mimo jiné i obrovskou čistku ve veřejnoprávních médiích. Ozývají se hlasy, že by se měla týkat také novin. V maďarském tisku se neuplatňují zahraniční vlastníci tak výrazně jako v českém (zahraniční vlastníci jsou v postkomunistickém mediálním světě zárukou aspoň částečné objektivity) a vypadá to, že příliv inzerce lze politicky regulovat. Pokud by vzal za své Magyar Nemzet, tradiční bašta konzervativní pravice, octl by se jeden z táborů docela na suchu. Ostatně, pravice má v Maďarsku smůlu. Kapitalizaci socialismu, kterou u nás uskutečnili Klaus a ODS, odstartovali v Maďarsku socialisté ještě v období, kdy neměli politickou konkurenci, v liberálních posledních letech starého režimu. Pozice v médiích ovládli zase během maďarské perestrojky stoupenci postdisidentské SZDSZ. A Antallova vláda pak s pouhou parlamentní většinou působila jako generál bez vojska. Rovnováhu se nepodařilo prosadit. A tak si dnes předseda vládní strany a ministr zahraničí troufne odmítnout odpověď na otázky opozičního tisku s tím, že se mu nelíbí, jak píše. Něco podobného není možné ani v Česku. Nerozumné zacházení s materiály politické policie vede k tomu, že se jich po každé změně vlády (vypadá tak trochu jako převrat) zmocní nová vládní garnitura a bije jimi po hlavě opozici. Socialisté jsou stejně jako u nás komunisté ve výhodě - oni většinou za starého režimu nemuseli donášet, měli to v popisu práce. Poté, co se provalilo, že premiér Medgyessy je dezaktivovaný nadporučík kontrarozvědky, ustavili v parlamentu výbor, vyšetřující spolupráci s tajnou policií. Po ostrých konfliktech se opoziční poslanci neúčastní jeho práce. Výbor přesto postranními cestičkami kompromituje opozici cíleným "únikem informací".

* * *

Na rozdíl od Česka zachází s Maďarskem Evropa a do jisté míry i USA dodnes občas jako s poraženou zemí a chovají se někdy tak trochu jako Spojenecká dozorčí komise z let 1945-7. Místo maršála Vorošilova se dnes ovšem angažuje Günter Verheugen, to je nepochybně změna k lepšímu. Nicméně je tu snaha držet ve střední Evropě status quo z roku 1945 (viz nedávná kritika Orbánových výroků o Benešových dekretech; to, že je maďarským premiérem bývalý estébák, nikomu na Západě nevadí, nerozumějí tomu). Vládní levice se se stavem věcí smířila a snaží se plavat s proudem. Že by jí to vždycky a všude šlo docela pod fousy, si ovšem nemyslím. Pravice občas reaguje způsobem, který se snad dá pochopit, ale stejně nad ním zůstává rozum stát. Prominentní konzervativní publicista István Lovas (mimochodem v rámci čistek vykázaný z veřejnoprávní televize) píše o tom, že maďarská pravice není jen tak nějaká obyčejná pravice západního typu, má totiž leccos společného s evropskou levicí: usiluje o sociální spravedlivost a drží se zaměstnávanými, ne se zaměstnavateli (myšlenka "třetí cesty" byla už od třicátých let minulého století mezi nonkonformními maďarskými intelektuály velmi populární); v blízkovýchodním konfliktu se solidarizuje nikoli s izraelskými okupanty, ale s jejich palestinskými obětmi (nejde ani tak o antisemitismus, spíš o soucítění s lidmi, kteří musí bez vlastního přičinění žít pod cizí nadvládou a nenajdou nikde ve světě zastání: analogie je úplně falešná, ale situaci, která vede k takovým falešným analogiím, má na svědomí Západ). Další věc je antiglobalismus a důraz na národní svéráz (nedůvěra ke světu, jenž nám křivdí; musíme především být sví!). A konečně děsivá teze o upřednostnění kolektivních (národních) práv, před nimiž musí jít parciální zájmy jedince stranou: deformovaný středoevropský nacionalismus, z něhož se odvinula hnědá a vlastně i rudá potopa. I Maďarsko má tedy své Haidery, Zemany, Klause a Mečiary. Navzájem se bohužel (nebo naštěstí?) nedomluví, protože stejnými ideologickými technikami budují svou výlučnost a jinakost. V takové situaci je prostor pro liberální politiku západního typu, ctící tradiční hodnoty, opřenou o křesťanský individualismus a vzdorující nejrůznějším kolektivismům, poměrně omezený.

* * *

A závěr? Nůžky se otvírají, přestáváme si rozumět.

8. září 2002