ARCHIV

Vzpomínka na Petra Rákose

Zpráva o tom, že 15. srpna v Praze po těžké nemoci zemřel ve věku 77 let hungarista Petr Rákos, mne zastihla v zemi, jejíž kulturu zesnulý po celý život české veřejnosti zprostředkovával. V zemi, kde v současné době probíhá v demokratických kulisách nelítostný boj mezi postkomunisty a jejich disidentskými souputníky na jedné straně, a na druhé straně národně orientovanou pravicí. V tomto prostředí je pro mne příjemné konstatovat: Petr Rákos byl člověk se srdcem nalevo a nikdy se tím nijak netajil. Autor těchto řádků měl a má k levici dost daleko: to mu nijak nebrání vzpomínat na zesnulého s velkou úctou.

Poprvé jsem Petra Rákose jako autora zaregistroval v roce 1963: tehdy se v Liblicích u Prahy konala literárně vědecká konference, jejímž cílem bylo odtabuizovat dílo Franze Kafky. Dominovali jí stalinisté s lidskou tváří; nesmrtelnou se stala zvláště Goldstückerova interpretace Ameriky: podle ní symbolizovala výprava Karla Rossmanna do podpalubí zaoceánského parníku cestu rozkolísaného intelektuála za dělnickou třídou. V kontextu podobných ptákovin působil skoro šokujícím dojmem docela věcný příspěvek od autora, jehož jsem si ještě ze studií na FF UK pamatoval jako lektora maďarštiny, tedy oboru, který mladému popletenému českému intelektuálovi šedesátých let, fascinovanému jen tím, co bylo na západ od Aše, připadal exotický jako nepálština. Teprve později jsem si v Literárních novinách přečetl Rákosovu recenzi tehdy módní knihy francouzského marxisty Rogera Garaudyho "Realismus bez břehů". Autor se pokoušel zachránit leninský pojem "realismu" jako jedině přípustného umění tím, že jej roztáhl natolik, aby se do něho vešel i Joyce a Beckett. Rákos upozornil na to, že takto rozšířený pojem ztrácí jakýkoli obsah a smysl; a poznamenal, že pokud autor tentokrát z chybných východisek dospěl ke správným závěrům, neznamená to ještě, že příště z týchž chybných východisek nedojde k závěrům zcela pochybným (Garaudy se nakonec od zcela zkompromitovaného leninismu odvrátil a stal se militantním muslimem).

V osmdesátých letech minulého století jsem se začal podrobněji zabývat moderními dějinami našich tehdejších jihovýchodních sousedů a seznámil jsem se s Petrem Rákosem osobně. Byl tehdy na FF UK v nezáviděníhodné situaci trpěného vetřelce. Když jsem měl mít v jakémsi pololegálním budapešťském studentském klubu přednášku o českých demokratických tradicích, velmi ochotně a nezištně mi pomohl s překlady Havlíčkových a Palackého textů, ačkoli takovou spolupráci s nekalým živlem a signatářem Charty 77 by mu na škole sotva přičetli k dobru.

Curriculum vitae Petra Rákose obsahuje všechnu krutost dějin střední Evropy v minulém století: v roce 1944 jej s celou rodinou deportovali do Osvětimi: on jediný přežil. Když se pak vrátil do rodných Košic, rozvaloval se v bytě jeho zavražděných rodičů jakýsi (česko)slovenský generál.

Ve zdánlivě kulturnější západní části státu to nebylo o nic lepší. Přihlásil se ke studiu na FF UK. Přijímací proceduru kontroloval jakýsi revoluční studentský výbor. Mladí čeští vlastenci mu vysvětlili, že být Maďarem je tak těžký zločin, že ani pobyt v nacistickém vyhlazovacím táboře nelze považovat za polehčující okolnost. Nakonec se nad ním slitoval jakýsi starší pedagog a přimluvil se za něho.

Za "normalizace" se komunista, který rozhodoval o bytí a nebytí učitelů na Filosofické fakultě, nechal slyšet: Rákos je tu jen proto, že v současné době nemáme náhradu.

V maďarské národní hymně se zpívá: Bože, dopřej těm, které odedávna deptá krutý osud, šťastná léta. Rákosovi se po převratu, na sklonku života, dostalo ne snad šťastných let, ale alespoň jakéhosi uznání a tolerance. Ti, které během svého pedagogického úsilí vychoval, i ti, které (jako např. autora těchto řádků) oslovil, vědí, že kulturní a vůbec společenský život neexistuje jen na západ od tvrze demokracie ve střední Evropě. Toto vědomí je třeba šířit a posilovat. I když bez Petra Rákose to půjde těžko.

17. srpna 2002