ARCHIV

Má dvě setkání s Jožkou Jabůrkovou

Na počátku "normalizace", jsem denně chodil do práce kolem pomníku komunistické novinářky Jožky Jabůrkové. Bral jsem ho jako přiměřenou kulisu té hnusné doby. Po listopadu 1989 pomník zmizel. Měl jsem radost: tempora mutantur. Ukázalo se, že to byla radost předčasná. Pomník byl odstraněn, protože pozemek připadl restituentovi. Minulý týden byl se vší pompou a slavnostně znovuodhalen, tentokrát poblíž vojenských pohřebišť na Olšanech: uplynulo totiž šedesát let od smrti Jabůrkové v nacistickém koncentráku.

To bylo ovšem až mé druhé setkání s Jožkou Jabůrkovou. To první se odehrálo v době, kdy u nás kvetl všemi květy stalinismus. Jakýsi naivní příbuzný mi coby malému děcku koupil knížku nynější oslavenkyně "Evička v zemi divů". Knížka vypráví o cestě české proletářské děvenky do země, kde zítra už znamená včera. O gulagu, krvavých procesech a hladomoru na Ukrajině pochopitelně ani zmínka, takové věci se pro děti nehodí.

Obávám se, že je tu jakési nedorozumění. Komunisté i nekomunisté měli v třicátých a pak ve čtyřicátých letech (pravda, s malým intermezzem paktu Molotov - Ribbentrop) společného nepřítele, Hitlera. Na základě toho propadli nekomunisté iluzi, že jim a komunistům jde o totéž, že mají společné hodnoty i představy o budoucnosti. Prezident Obnovitel, jeho spolupracovníci a jeho novinářská lobby (Ferdinand Peroutka) šířili názor, že nadešel čas zkřížit demokracii s komunismem. Dali se přesvědčit, aby ubrali trochu (vlastně pořádně) z demokracie; komunisté nějaký čas předstírali, že ubrali něco z komunismu. V tomto procese se demokraté spustili a přestali být demokraty. Komunisté si počkali až do chvíle, kdy už jim bývalí demokraté nemohli být užiteční. Pak s nimi krutě zatočili.

Pravda, v této době už Jožka Jabůrková (stejně jako Julius Fučík nebo Jan Šverma) nežila. Dokud tito lidé žili, pomáhali ze všech sil pracovat k tomu, aby komunisté mohli po roce 1945 uskutečnit to, co uskutečnili. Nevěřím, že Julius Fučík nevěděl, co se v Rusku děje, když psal své prolhané reportáže. Nevěřím, že Jabůrková nevěděla, co se v Rusku děje, když psala rudou limonádu o Evičce v zemi divů. Oba se jen dokázali přesvědčit, že jsou to prkotiny ve srovnání se vším tím velikým, co se v první socialistické zemi světa uskutečňuje. Je těžké rozebrat se v této směsi lhaní a naivity a odvažovat, čeho bylo u kterého víc. Zjevné je jen jedno: takovým lidem se pomníky nestaví. Díky jejich úsilí se v ČSR prosadil nelidský režim a ČSR se stala kolonií Stalinova impéria.

Naše dnešní státní ideologie, živená socialistickou vládou, ideologickým oddělením ÚV ODS, organizacemi jako Sdružení českých historiků nebo Svaz bojovníků za svobodu, je vlastně ideologií let 1945-8, prvního pokusu o historický kompromis mezi demokracií a totalitou. Máme v tom už jistou praxi: další následoval v roce 1968, další v roce 1977. Další a v pořadí poslední začal po listopadu 1989 a dosud probíhá. Vždycky se přitom na čas dostali ke slovu i nějací kverulanti, remcalové, zrádci národa a nepřátelské živly. Stejně jako v minulosti je s nimi třeba zatočit. Nepochybuji, že se to spojenými silami zase povede.

Naše přítomnost má dvě stránky: tu demokratickou, kterou si namlouváme, a tu komunistickou, kterou máme zadřenu jako špínu za ušima. Pomník Jožky Jabůrkové je hezkým zhmotněním janusovské tváře současnosti. Avšak nestačí. Je třeba pokračovat. Zbývá prázdný sokl po Stalinově pomníku, na němž se jako symbol provizoria kymácí obrovitý metronom. Navrhuji vztyčit tu opět patnáctimetrovou sochu: z dálky, z Pařížské ulice, by vypadala jako Josef Mašín. A až při pohledu zblízka by člověk poznal, že je to vlastně Pich-Tůma. Konečně proč ne, vždyť to byl taky odbojář.

vyšlo v Mf Dnes, 7.8.2002