ARCHIV

Komu prospěje případ Srba?

Případ Karla Srby se utěšeně rozvíjí. Kdosi ho už přirovnal k někdejší Zemanově akci "Čisté ruce", a to přirovnání sedí.

Především je třeba říci, že celá akce "Čistých rukou" byla politicky nekorektní a nebezpečná. Šlo o to, prošetřit řadu kriminálních případů s předem daným závěrem, že stopy povedou do politiky a pomohou zničit politického protivníka (vládu zlodějů a tunelářů, viníka "spálené země"). Mistrovství v tomto oboru dosáhli kdysi ruští a po nich i čeští bolševici, když planýrovali ve svých zemích rezidua svobodné společnosti. Okolnosti pro kriminalizaci politiky byly v roce 1998 příznivé: nastolit normální, svobodné poměry v hospodářské oblasti bylo po pádu bolševismu možné jen masívními zásahy státu a málo skrupulózní Klausova politika, nesená slepou vírou ve spásonosný automat ekonomických poměrů, vytvořila řadu příležitostí, které dělají zloděje.

Zemanovi šlo především o volební slogan, který měl oslovit primitivnější část české veřejnosti, pro níž výměna jedné politické garnitury druhou má být provázena především trestáním a zavíráním. Díky povolební konstelaci vlastní akce odpadla.

Je zjevné, že pokud má akce Čisté ruce proběhnout co nejúspěšněji, je lépe ji halasně nevyhlašovat, ale rovnou provozovat. A spustit ji teprve tehdy, když má politická garnitura v rukou technické prostředky k její realizaci, to jest po vítězných volbách (tak to ostatně dělali i komunisté).

To co o případu Srba nyní víme, budí spoustu pochybností. Zarážející je například podobnost s akcí Olovo. Tam ovšem nešlo o vraždu, jen o politickou likvidaci. Objektem byla rovněž atraktivní mladá dáma (proč zůstal stranou při vší úctě méně atraktivní spoluautor článků paní Slonkové?). Plánovaný zásah se rovněž neuskutečnil, pouze otevřel pole k protiakcím.

Hlavní protagonista se choval od začátku do konce jako úplný idiot. Pohnutkou měla být touha po mstě ve chvíli, kdy byl už jen politickou mrtvolou. Tu je třeba vzít v úvahu, že my Češi jsme národ pragmatický: vraždíme jen tenkrát, když to považujeme s hlediska národní a osobní bezpečnosti za nevyhnutelné, mentalita sicilského mafióza je nám hluboce cizí. Za účelem pomsty se pan Srba spojil s partou politováníhodných amatérů, kteří si jako výkonný orgán najali člověka bez zkušeností v oboru a navíc policejního konfidenta. Původní způsob likvidace (nálož pod autem) byl přitom technicky náročný. Srba si v době vraždy uchovával doma sumu třiceti milionů korun v hotovosti, menší zbrojní arzenál a fotografii plánované oběti opatřenou poznámkou "likvidace". Nepokusil se ty věci uklidit ani když dostal zprávu, že jeho společnice byla zatčena. Jeho vysvětlení jsou zcela fantastická. K dovršení všeho se provalilo, že byl až do svého zatčení agentem vojenské rozvědky. Poté, co to vše vyšlo najevo, uvalila policie na informace o případě nejpřísnější embargo.

Případ eskaluje: nejde jen o korupci, ale o další plánované vraždy či provedené pokusy vražd. Svědci (exřiditel zámku Štiřín Hrubý) se rozpomínají na významné detaily.

Zbývá nutkavá otázka, komu skandál prospěje. Pan prezident si pospíšil s výzvou, aby někdejší Srbův nadřízený, exministr Kavan, odstoupil aspoň z jedné ze svých funkcí. Kavan je nejvýznamnější zástupce zemanovského křídla v ČSSD, poslanec a zástupce ČR v Konventu EU. V prošetření případu se horlivě angažuje jeho nástupce v úřadu Svoboda (KDU-ČSL) a zjevně i ministr vnitra Gross. Celá aféra však oslabí ČSSD jako celek a zkoriguje nepoměr sil, daný výsledkem voleb.

Pan Srba není samozřejmě žádné neviňátko. Celá věc má jakýsi reálný základ a dává otřesné informace o týmu, který kolem sebe shromáždil Miloš Zeman. Rozhodně není vycucaná z prstu, ale tím, jak se rozjíždí, vzbuzuje obavy. Není nepředstavitelné, že by se z ní mohla vyvinout jakási malá česká obdoba mccarthismu nebo něco jako hilsneriáda v situaci, kdy široko daleko řádný Masaryk. Proto by byl jakýsi parlamentní dozor nad případem, do něhož se zjevně žádné straně moc nechce, krajně užitečný: je to jediný způsob, jak zabránit jeho nenáležité politizaci s neblahými následky pro českou demokracii.

Mladá fronta Dnes 29. července 2002