ARCHIV

Zneuznané a tolik významné výročí

Už je málem srpen. I tak bychom neměli zapomenout na zneuznané a nesmírně důležité výročí, které se ostatně týká ne jednoho dne, ale celých dlouhých měsíců.

Na jaře roku 1945 totiž spolu s osvobozováním a osvobozením Československa z nacistické nadvlády u nás začala národně socialistická revoluce. Byla krutá - v letech 1945-1946 bylo usmrceno několikanásobně víc lidí než za celé období vlády komunistů. Třímilionové německé etnikum bylo obráno o veškerý majetek a vyhnáno z republiky, což mělo posléze za následek devastaci českého a moravského pohraničí. Z celé republiky se měl stát národní, slovanský stát. Vyhnání maďarské menšiny ze Slovenska se sice nezdařilo, ale o majetek Maďaři také přišli. Tzv. retribuční trestní zákonodárství, nahrazující do jisté míry stanné soudy, postihovalo viníky i nevinné, v obcích a okresech vládly komunisty řízené národní výbory a správní komise. Neobyčejně rychle vznikl státní monopol na výrobu, distribuci, dovoz i vývoz filmů.Objevily se první zásahy státu do kultury. Odbory musely být jednotné. To vše řídila vlády Národní fronty, která zakázala opoziční strany, násilím zkonfiskovala 2/3 československého průmyslu a vytvořila základy socialistického státu závazně orientovaného na Sovětský svaz.

Tyto události byly ve značné míře naplánovány. Za války vznikl Benešův projekt národně socialistické revoluce, na němž exiloví činitelé v Londýně a v Moskvě pracovali dlouhé měsíce. V dubnu 1945 přijala první vláda svobodného Československa komunisty vypracovaný plán revoluce v tzv. Košickém vládním programu a uskutečňovala jej jak prostřednictvím Benešových dekretů, tak praktickou činností. "Normální" občané přijímali revoluční dokumenty a události s porozuměním (protiněmecká zášť narostla do obrovských rozměrů a autoritativní "demokracie" NF byla nepoměrně svobodnější než nacistický režim), vyhýbali se však a někteří i odsuzovali násilí. I tak se našlo dost ničemů, kteří se bavili týráním, mučením a usmrcováním Němců - někdy i Čechů. Za komunistického režimu se pochopitelně o událostech a tradici naší poválečné revoluce hovořilo s nadšením. Bohužel však tradici Národní fronty a kladné hodnocení tehdejší morální a materiální spouště převzala polistopadová politika. Dodnes chápe českou národně socialistickou revoluci jako kontinuální součást české demokratické tradice. Tehdejší revolucí by se tedy měli konečně kriticky zabývat alespoň intelektuálové a vůbec politicky aktivní občané. Samozřejmě také média.

Mimo jiné proto, aby se tak nestalo, vydalo Ministerstvo kultury ČR z pověření vlády publikaci "Porozumět dějinám", v níž se početný autorský kolektiv renomovaných historiků zabývá dějinami česko-německého soužití od 19. století, zejména pak "odsunem" ("transferem") a jeho přípravou. Činí tak se snahou přesvědčit čtenáře, že realita měla hlavu dole a nohy nahoře. Na tomto místě mi jde o informaci, nikoli o recenzi, a tak uvádím jen několik zběžných poznámek k tomuto vrcholnému dílu našich vrcholných historiků:

Terminologie. Je důležitá, obecně, i pro autory knihy. Publikace se k této otázce staví poměrně tolerantně. Jak odstranit "Vertreibung", když se už i u nás pojem vyhnání běžně používá? Autoři vzpomínají, že postupimská konference používala termínu "transfer". To je pravda. Ale protokol postupimské konference v poslední větě čl. XII (to je ten článek "odsunový") používá pojmu "expulsion". Dokáže to snad autorský kolektiv přeložit jinak než jako vyhnání?

Národy. Kniha se soustřeďuje na česko-německý vztah v Československu se zvláštním zaměřením na poválečné vyhnání Němců. Ale Československo, respektive československé území bylo osídleno ještě také Slováky, Maďary, Rusíny, Židy a Poláky. Publikace "Porozumět dějinám" se částečně (a jak předvedl Jiří Loewy velmi špatně) zabývá pouze Židy. Jenže o takovém národnostním soustátí, jako bylo Československo, nelze vůbec pojednat bez analýzy událostí a vztahů mezi jednotlivými národy a menšinami. Takřka groteskní podoby nabývá tato samozřejmost v kapitolách o vyhnání: čtenáře jistě napadne, jak to, že v Benešových dekretech jsou vždy jedním dechem s Němci jmenováni Maďaři (které se navíc nepodařilo "vyvézt")? Jak se Maďaři podíleli na těch strašných zločinech nacistů-Němců, když měli být potrestáni právě tak? A co Slováci: co s nimi bylo za první republiky, za samostatného státu, za povstání, po válce? Vždyť to vše (například slovenská snaha o autonomii, prohlášení Slovenské rady roku 1944 o svébytnosti slovenského národa atd.) souviselo s česko-sudetoněmeckým poměrem. Proč se o tom v knize nehovoří?

Ideologie. Nehovoří se o tom proto, že "Porozumět dějinám" není historickou prací v pravém slova smyslu, nýbrž publikací propagující absurdní protisudetoněmeckou ideologii české oficiální politiky. Kniha má dokázat, že se sudetským Němcům za první republiky u nás dařilo velmi dobře, že se naschvál spojili s Hitlerem /pozn.: sudetoněmeckou minulost ovšem souvislost s Hitlerem nešlechtí/ a že jejich vyhnání byla čirá nutnost. Dívají-li se na to autoři tímto způsobem (a činí to dokonale a upřímně), pak samozřejmě nemůže být v této knize ani slovo o tom, že vyhnání Němců bylo nejvýznamnější součástí plánu na národně socialistickou revoluci, jak jsme o tom na počátku hovořili, a že mělo zásadní důsledky pro vývoj celého českého národa a státu.

Faktografie. S tou si autoři někdy (odsun) lámali hlavu, to by se popírat nemělo. Většinou však tehdy, když šlo o něco, co bylo významného z jejich hlediska. Tak například jedenáctistránkové pojednání obhajující zákon č. 115/1946 Sb. - což je po těch letech vysloveně zoufalství - si vypomáhá Hitlerovou amnestií (ovšem za činy proti Československu) z r. 1939 a snaží se dovodit, že termín "spravedlivá odplata", míněný evidentně jako záminka k odpouštění za zločiny proti vyháněným Němcům, je něco jiného než odplata. V knize je o tak významném dokumentu, jako byl Košický vládní program, nevelký odstavec, v pojednání o pražském povstání se někam ztratili Vlasovci (Putin by se na nás zlobil?). Jak a která byla první ústava Československé republiky, to je jistě pro mnoho čtenářů hádankou. O problematičnosti právní kontinuity exilové vlády ani slovo (dr. Beneš v r. 1940 nastoupil jako legitimní prezident, ale už dávno prezidentem nebyl), o Prozatímním národním shromáždění z r. 1946 se hovoří jako o legitimním, ale podle Ústavy z roku 1920 legitimní nebylo (nebylo zvoleno). O tom všem je zapotřebí soustavně pojednat, aby se čtenář dozvěděl, co čte. Nejhorší ovšem je, že, jak již řečeno, v knize chybí pojednání o celých velkých obdobích týkajících se nečeských národů v Československu.

Vše bylo normální. Zato zabrali autoři neúměrně mnoho kvalitního křídového papíru, aby dokázali, že Benešovy dekrety a vyhnání Němců byly akty v té době normální. Celá pátá kapitola se nazývá "Mezinárodní rámec odsunu sudetských Němců" a v ní se autoři vyřádili na řecko turecké výměně obyvatel z 20. let; pomohly jim i odkazy na přesuny obyvatel v Sovětském svazu. Česká poválečná čistka byla podle autorů součástí mezinárodního poválečného uspořádání. Mají zato, že vše, co se u nás dělo s Němci (včetně konfiskací, nucených prací, koncentráků, zákazu smíšených manželství apod.), bylo v tehdejší Evropě normální. Vlastně každý stát to dělal podobně a kdyby mohl do poslední košile svléknout a vystěhovat třímilionové etnikum, udělal by to, domyslí se čtenář, tak jako pražská vláda.

Samozřejmě, že je to jinak: reálně existoval národně frontovní revoluční plán, z něhož přičiněním pražské vlády vznikla ničivá spontánní revoluce, která dokonale rozpoltila kontinuitu státního, hospodářského i kulturního života obyvatelstva v Československu a způsobila obrovské oběti a materiální ztráty (odliv kvalifikovaného obyvatelstva, zmíněná devastace pohraničí apod.). A přitom se oficiální autorský kolektiv pokouší toto revoluční dění předvést jako poměrně - v té bouřlivé době - klidnou a "normální" úpravu poměrů po ničivé válce, odpovídající morálním i právním normám po celé Evropě.

Tuší aspoň autoři, že je to přesně naopak? Národně socialistická revoluce, která tehdy pustošila Československo, byla v celé Evropě jevem zcela jedinečným. Materiální, demografická i morální devastace, kterou revoluce přinesla, byla dílem české politiky - podporované ovšem obyvatelstvem. A jenom jako jedinečnému souboru událostí, které mají s ostatním děním v Evropě společného velmi málo, lze porozumět jí samé a jejímu základu, vyhnání Němců. Porozumět dějinám znamená odmítnout oficiózní publikaci českých historiků jako něco, co není dobré k ničemu jinému, než k zjitření už tak napjatých vztahů Česka s jeho sousedy a k dezorientaci našich občanů.

Emanuel Mandler