ARCHIV

1945: zvláštnosti našeho osvobození

V Rakousku mají nový skandál. Způsobil ho "obhájce lidu" (rakouská verze ombudsmana) Ewald Stadler. Rakušané mají tyto obhájce tři, Stadler je prominentním představitelem Haiderovy strany Svobodných.

Podle toho, co řekl 2. července, bylo Rakousko v roce 1945 "údajně osvobozeno od fašismu a tyranie". Netroufá si posoudit, zda byla horší doba nacismu nebo poválečné obsazení země protihitlerovskými spojenci. Mluví o vraždění civilistů, odvlékání lidí na otrocké práce a hromadném znásilňování žen.

K Stadlerovým výrokům lze leccos připodotknout. Pokud jde o vraždění, odvlékání do gulagu a znásilňování ve velkém, není mi nic známo o tom, že by se něčeho podobného dopouštěli Američané a Britové. Už proto jsou Stadlerova obvinění nemístnou generalizací.

To, co se po válce dělo v ruské zóně Rakouska (a ovšem i v Maďarsku a v menší míře na Slovensku), nemělo ráz plánovitého a systematického vyhlazování, šlo spíš o řádění primitivní orientální soldatesky.

Také není dobré zapomínat na to, že Rusko bylo do války vtaženo jako oběť Hitlerovy agrese.

Při tom při všem mají řeči o osvobození ve střední Evropě hořkou příchuť. Problém, navozený humpoláckými Stadlerovými výroky, se odvozuje od celkového pokrytectví, s nímž se v západní Evropě a v USA dodnes hovoří o prehistorii a historii druhé světové války. Oficiální barvotisková pohádka o střetnutí sil zla se silami světla a o konečném happyendu si žádá sice dílčí, ale nikoli nepodstatné korektury.

Po první světové válce uzavřely vítězné mocnosti mír na účet poražených. Porušily přitom své vlastní vyhlášené zásady, především princip sebeurčení národů. Pro Francii bylo hlavní věcí oslabení poraženého Německa, Británie a Itálie se s jistým váháním připojily, USA si po Pilátově vzoru umyly ruce. Nové uspořádání skýtalo malé předpoklady k trvalému míru. Když pak v roce 1938 přišla hodina pravdy, nepřipravený Západ se ukázal být neschopným nést důsledky svých rozhodnutí z poválečné doby a zbaběle zradil svého československého spojence. To, že byl pak nucen se v boji proti smrtelnému nebezpečí spojit se zaostalou orientální tyranií, jejímž státním náboženstvím se stal upravený marxismus, byl jen důsledek řetězce selhání.

Společným a legitimním cílem států protihitlerovské koalice byla porážka nacistického Německa. O osvobození a mírovém uspořádání Evropy měly ovšem - aniž by si to od počátku připouštěly - diametrálně odlišné představy. Rusům šlo o zábor co největšího území, jemuž hodlali vnutit brutální techniky státní správy a směšnou primitivní ideologii. Intence byla ovšem odlišná od té Hitlerovy, nešlo o genocidu, ale jakousi barbarskou formu kolonizace.

Na rozdíl od Maďarska a Polska bylo Rakousko rozděleno na zóny a Rusové spravovali jen jeho menší část. Jakmile byla v zemi obnovena jakás takás samospráva, stalo se zjevným, že drtivá většina obyvatelstva zásadně odmítá bolševizaci země. Vzhledem k tomu je třeba Zemanovy řeči o prvním Hitlerově spojenci doplnit: pronesl je reprezentant prvního Stalinova spojence ve střední Evropě a jsou projevem národního mindráku: v době, kdy Rakušané řekli Stalinovi ne, strkali Češi dobrovolně hlavu do ruského chomoutu. Řeči o tom, že ČSR byla předem odsouzena stát se Stalinovou kořistí, jsou nesmysl: kdyby Češi byli jen trochu prozíravější, dokázali by si uhájit o hodně samostatnější postavení, než jaké měli po roce 1948.

Proto byl rok 1945 pro Rakušany jakýmsi předpokladem nebo příslibem úplné svobody, jíž se jim podařilo mj. i vlastním přičiněním dosáhnout v roce 1955.

Když se dnes středoevropským zemím (hlavně ovšem těm, které v roce 1945 nestály vysloveně na straně vítězů) vnucuje ze strany velmocí legenda o osvobození, není divu, že jejích slabých stránek zneužívají cyničtí populisté Haiderova typu. Haider je produktem neupřímnosti velmocí, a tak když se Evropa a Amerika před třemi lety zlobila na jeho úspěch, zlobila se taky sama na sebe.

Ve skutečnosti středoevropským Haiderům (a Klausům, Zemanům, Mečiarům apod.) lze čelit jedině tím, že středoevropské národy dojdou základního srozumění ohledně minulosti a na něm postaví svou spolupráci. Tento konsensus je naše záležitost a dosáhneme-li ho, snadno o něm přesvědčíme tolerantní a otevřený Západ. Západ sám to však za nás udělat nemůže: nemá na to.

27. července 2002