15.7. - 20.7. 2002

ARCHIV

Obzvláštnosti historické vědy

Ve zprávě ČTK z 16. července se skrývá opravdu zvláštní zpráva: o tom, jak historička MacMillanová zjistila, že reparace, které Spojenci po první světové válce uložily Německu, byly příliš mírné a že spojenecké armády měly tehdy Německo obsadit.

Po věcné stránce jsou tyto závěry natolik excentrické, že bude zapotřebí se s nimi vyrovnávat jen pokud by se jich chopila naše oficiální historická věda; to se ovšem vyloučit nedá. Jde však také o něco obecnějšího a důležitého, o to, že by se historici měli pouštět na půdu bájení o tom, co se mělo stát místo toho, co se skutečně stalo, jen tenkrát, nelze-li jinak. Konec první světové války mohlo ovšem být všelijakým způsobem jiný (například reparace mohly být nižší, Rakousko-Uhersko mohlo zůstat zachováno atd.), ale byl takový, jaký byl a s tím by měla historická věda počítat.

To se přirozeně netýká jen první světové války. My, kteří považujeme vyhnání Němců po druhé světové válce za ostudné provinění českého státu, bychom si jistě dokázali vymyslet několik lepších variant poválečných událostí. Jenomže… stalo se právě toto.

E. Mandler

Zprávu ČTK přinášíme:

"Historička boří mýtus nespravedlivých reparací"

Další z historických "pravd" minulého století možná vezme za své.

Historička působící na koleji svatého Antonína v Oxfordu Margaret MacMillanová ve své nové knize PEACEMAKERS (Mírotvůrci) soudí, že reparace uložené Německu po první světové válce nebyly přehnané, ale mírné.

V rozhovoru pro deník The Times řekla, že Spojenci měli být mnohem tvrdší a patrně poražené Německo vojensky obsadit, aby zabránili příští válce. Chyby pramenící z toho, že to v roce 1918 neudělali, a umožnili tak Německu, aby obcházelo podmínky mírové smlouvy, pak za druhé světové války vedly W. Churchilla k tomu, že požadoval úplnou kapitulaci Německa, a tím plný dohled vítězných mocností nad poraženým nepřítelem. V kapitole věnované Československu autorka píše, že tato země měla výhodu ve svém tehdejším zahraničním vedení i v domácí správě. Češi byli nejvíce z nových států příbuzní západnímu stylu myšlení, jejich země byla zjevně dobře spravována, a to jim spolu s vlivem Francie - a navzdory britskému odporu - pomáhalo prosadit jejich záměry.

Zaznamenává také, že během mírové konference neztratilo Německo prakticky ani slovo za sudetské Němce, které Spojenci začlenili ve shodě s požadavky Prahy do Československa. Boj za práva sudetských Němců pak byl jednou ze záminek německého kancléře Adolfa Hitlera k rozbití Československa.

MacMillanová připomíná, že reparace uložené Německu byly nižší než ty, které Německo předtím v roce 1871 uložilo Francii. Podrobně popisuje snahu spojeneckých politiků vyhnout se tomu, aby Německo příliš oslabili. Ve Versailles chtěli splnit příliš mnoho rozporných cílů: donutit poražené k reparacím, ale nezničit je. Uspokojit nejrůznější protichůdné nacionalistické ambice, zabránit šíření bolševismu, vytvářet nové demokratické státy na troskách starých říší.

Jejich hlavním cílem nebyla odveta, ale vytvoření stabilního evropského systému za okolností, pro které nebylo historické srovnání. Versailleská dohoda podle její analýzy zanechala Německo dostatečně životaschopné, ale Hitler byl pevně rozhodnut zneužít mýtus nespravedlivého urovnání ve své snaze rozdmýchat válku."