ARCHIV

Co vše se ještě Verheugen může dozvědět

Sudetští Němci mají opět vzrušení. Jako by nestačila debata o výrocích českých politiků, vzniklo záhy poté rozhořčení nad tím, co komisař EU pro rozšíření Evropské unie Günther Verheugen řekl v rozhovoru s Frankfurter Allgemeinen Zeitung. Komisař EU totiž nesouhlasil s tím, že FAZ nazval československý zákon č. 115/1946 (omilostňuje trestné činy od 30. září 1938 do 28. října 1946, pokud byly protinacistické nebo měly charakter "odplaty") zákonem amnestijním. "Toto označení je falešné, řekl. Jednoznačně v něm (pozn.: v zákoně č. 115) nejde o beztrestnost za zločiny, které byly spáchány v souvislosti s vyhnáním Němců. Spíše bylo intencí zákona poskytnout právní ochranu bojovníkům odboje. Kromě toho měl zajistit právní jistotu těm, kteří po válce přechodně převzali pořádkové funkce. Pod tento zákon nespadají činy, jejichž motivem byly nečestné úmysly."

Vznikl tedy spor mezi Güntherem Verheugenem a sudetskými Němci o zákon č. 115/1946 Sb., jehož podstata je ukryta v § 1:

"Jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné."

Zákonné omilostnění "trestních" činů partyzánů a protihitlerovských bojovníků za války bylo jistě nutné a těžko proti němu může někdo něco namítat. Zato víc než sporné je období od května do října 1945. V té době už nepřipadaly v úvahu činy, které přispívaly "k znovunabytí svobody Čechů a Slováků". Nemohlo proto jít o nic jiného než o amnestování lidí, kteří se dopouštěli trestných činů směřujících "ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů". V praxi to znamenalo poválečnou mstu, a to i kolektivní, která se odehrávala v době tzv. divokého odsunu. V zákoně č. 115/1946 Sb. tedy nemůže, pokud jde o období květen-listopad 1945, z 95% jít o nic jiného než o omilostnění zločinů proti Němcům včetně, mučení, trýznění a vražd. Přirozeně, šlo-li o "spravedlivou" odplatu. Ale která odplata nebyla v prvních měsících po osvobození v očích českých mocenských orgánů spravedlivá?

Německá a možná i evropská veřejnost se ovšem možná brzy dozví, že vše bylo v nejlepším pořádku. Zákon č. 115 je nepochybně jedním z příčin, proč české Ministerstvo kultury vydalo z nařízení vlády na třech stech stránkách propagandistickou a jakoby odbornou práci "Porozumět dějinám". Knížka se prý urychleně překládá. Podle dostupných informací mají také fantasmagorie o zákonu č. 115/1946 Sb., které tato publikace obsahuje na 11 stránkách, vyjít i v cizích jazycích.

Až vyjde v němčině a dalších jazycích, dozvědí se němečtí a evropští čtenáři věci netušené. Že zatímco v Evropě skončila válka 8. května 1945, na československém území tomu bylo zcela jinak. Zde prý se bojovalo pořád dál, právnost trestních činů byla údajně nepochybná podle zákona č. 115 i v době po květnu 1945, "která vlastně ještě je dobou aktivního pokračování boje proti okupantům, zrádcům a jejich pomahačům, který i v tomto údobí z největší části musel být a také byl prováděn silami revolučními'". (s.. 246)

To potvrzuje nejen ústavněprávní výbor parlamentu roku 1946, ale nyní i sám autor této obdivuhodné kapitoly publikace "Porozumět dějinám", prof. Václav Pavlíček, odborník na historii ústavního práva: "Stav boje trval i určitou dobu po válce, neboť pokračoval odpor proti legální československé vládě, ať již ze strany ozbrojených sil, zejména složek SS, které se nepodřídily kapitulaci, tak i jiných ozbrojených skupin (byly uváděny skupiny Werwolf, Guttenbeg, Zeppelin, Vernichtungsbrigade, Egerland atd.) a řádné orgány československého státu se teprve postupně na dříve obsazených územích konstituovaly. Místo nich i v této době vykonávali úkoly státu občané, jejichž činnost nebyla vždy v souladu se zákony..." (s. 249)

Šlo jim ovšem o právo a spravedlnost. Jí "se rozuměl také trest vykonaný revolučními orgány. Možnosti zneužití tohoto ustanovení se zákonodárce snažil čelit výkladem pojmu 'spravedlivá odplata', která vylučovala pohnutky nízké a nečestné." (s. 250).

A tak tedy se to, doufejme, celé Německo a celá Evropa dozví: Od 8. května do 28. října 1945 se v Československu zoufale bránily české "revoluční síly" proti útokům werwolfů, Egerland, Vernichtungsbrigade a dalších. Tyto nebezpečné sudetoněmecké skupiny sice neměly k dispozici mužské síly (muži byli v zajateckých táborech nebo se vraceli z fronty), ale disponovaly množstvím žen vyzbrojených měchačkami a kastroly, nemenším množstvím po boji dychtících dětí a také sem tam nějakými zavilými starci. Revoluční síly se nejen proti této přesile ubránily a nakonec zvítězily, ale zároveň uskutečnily spravedlivou odplatu. Zárukou práva byl amnestijní zákon č. 115/1946 Sb., který vylučoval pohnutky nízké a nečestné. Přišlo tak o život několik desítek tisíc Němců, ale vadí to, když příčinou jejich skonu byly vysloveně ušlechtilé pohnutky? A je legitimní hovořit o jejich vrazích, když šlo o bojovníky revoluce?

V našich dnešních poměrech může o těchto věcech psát své fantasmagorie prof. Václav Pavlíček, ale svobodná diskuse stále ještě není možná.

Emanuel Mandler