ARCHIV

Rozhodování mezi bojem a kapitulací

12. července uplynulo sto třicet let od narození Emila Háchy, prezidenta nejprve Československa a pak tzv. Protektorátu Čechy a Morava. Emil Hácha patří dějinám, ale jeho působení ve funkci hlavy státu je stále ještě předmětem dohadování a sporů (viz článek Martina Hekrdly v Právu dne 13. t. m., na nějž odpovídám na jiném místě). Zejména ovšem - a o to nám tu jde - se stále znovu připomíná Háchova hladká kapitulace před Hitlerem v noci z 14. na 15. března 1939. Nejde ovšem pouze o tento akt československého prezidenta; autoři obvykle upozorňují, že je to jeden z článků z řetězu kapitulantské české politiky. Háchova kapitulace se obvykle uvádí v souvislost s přijetím mnichovského diktátu, s jmenováním komunistické vlády v únoru 1948 a často i moskevským protokolem ze srpna 1968. Vždy jde o stejnou otázku: měli "jsme" bojovat - rozuměj, měli nejvyšší českoslovenští činitelé kapitulovat, anebo pustit se do sice předem prohraného, ale čestného boje?

Jde o konflikt s cizí mocí, a proto tu můžeme vynechat únor 1948 jakožto vnitřní záležitost československého státu. Pokud pak jde o ony tři konflikty s cizí mocí, v nichž českoslovenští činitelé ustoupili či kapitulovali, dal sám čas, který od té doby uplynul, odpověď na otázku, zda "jsme měli bojovat". Ani v jediném případě to nepřipadalo v úvahu.

Je pozoruhodné, jak často se o Mnichově říká: ostatní s Hitlerem bojovali, jenom my ne. Ovšem, "my" jsme jediní nebyli nacisty vojensky napadeni, nýbrž byli jsme de facto likvidováni mnichovskou dohodou v září 1938. Tedy "mírovou" cestou (Chamberlain: "Teď jsem zachránil mír") z rozhodnutí evropských mocností. Československá vláda mohla mnichovské podmínky buď přijmout, anebo se postavit proti. To znamenalo nejen proti Německu, ale i proti všem evropským mocnostem - s příslušnými mocenskými, psychickými a morálními důsledky. Pro zkušeného politika to nebyla otázka, generálové a radikální vrstvy obyvatelstva nebyli ovšem s přijetím mnichovských podmínek spokojeni, zvláště ti ne, kteří věřili, že "Sovětský svaz by nám pomohl". A této nespokojenosti využívali komunisté za války a po válce k tomu, aby napadali zbabělou buržoazii (je pozoruhodné, jak dlouho tato demagogie vydržela, zmíněný Hekrdlův článek svědčí o tom, že až dodnes).

Hitlerovi se na jaře 1939 hodilo zlikvidovat okleštěnou republiku (a tomu byl donucen asistovat právě Emil Hácha) také "mírovou cestou". 14. března 1939 přijal předseda autonomní slovenské vlády Jozef Tiso jeho "nabídku" na vyhlášení samostatného slovenského státu, zcela závislého na Třetí říší. Když tedy nešťastný Emil Hácha následujícího dne "vložil do vůdcových rukou", osud českého národa, šlo o území, které Hitler ne zcela neprávem nazýval "Rest Tschechei" (odborník Hekrdla tomu říká "Česko-Slovensko"!). Wehrmacht stál 60 km před Prahou, česká armáda byla rozložena a rozdělena na dvě části. Na to, "abychom bojovali", nebylo ani pomyšlení.

A posléze k sovětské invazi 21. srpna 1968: k tomu, abychom nebojovali proti sovětským vojskům, stačil stav země a její armády. Česká armáda byla součástí Varšavského paktu, její zaměření bylo (muselo být) "protiimperialistické"; ještě bezprostředně před sovětskou invazí se účastnila společných manévrů armád východního bloku. Nehledě na další okolnosti, které nepřipouštěly myšlenku na ozbrojený odpor, kladlo nenásilný a poměrně účinný odpor civilní obyvatelstvo (vysočanský sjezd, celostátní pasivní odpor). To ovšem bylo vše.

Neuvádím tato fakta proto, abych obhajoval českou politiku. Ta se ani v Mnichově příliš nevyznamenala (Nečasův plán) a při jednání v Moskvě roku 1968, kdy to už ovšem byla politika komunistická, přijala tajný a zcela hanebný tzv. Moskevský protokol. Jde o to, že debaty o těchto konfliktech zanedbávají věc zcela podstatnou: zahraniční a vůbec celkovou politiku státu, která těmto konfliktům předcházela. Samozřejmě že nejmarkantněji je to vidět na politice tzv. reformního (Dubčekova) vedení v roce 1968. Když reformní komunisté zrušili cenzuru, znamenalo to, že ve společnosti nastane vření a hlavním důsledkem muselo být, že Sovětský svaz to nepřipustí. Ale reformní komunisté až doposledka nevěřili v sovětský zásah. Nejsme tu přirozeně od toho, abychom jim radili, jak se měli před pětatřiceti léty chovat. Nepochybné však je, že jejich politika by byla jiná a méně sebevražedná, kdyby počítala s aktuální hrozbou sovětského zásahu a vůbec s reálnou situací.

Také "předmnichovská léta" - v tomto případě myslím ovšem léta dvacátá - jsou poznamenána podobnou tragikou, i když tragikou nacionální. Československá republika vznikla jako důsledek českého vzestupu a - nacionalismu. Potlačení ostatních národů (zvláště Němců v německém moři, které republiku obklopovalo) by bylo muselo i bez nacistů a Hitlera vést, třeba později, k nedobrému konci státu. České strany byly sice nacionalistické, měly však celá dvacátá léta k tomu, aby alespoň začaly přetvářet Československo v stát nacionálně spravedlivý. Toho času ovšem bylo málo, a nemusíme se tedy divit, že se nic takového nestalo. Pozoruhodné je, že ani politické myšlení tak daleko nedošlo; k takovému závěru přišel pouze ne-politik Emanuel Rádl. V této časové tísni nenapadlo nikoho v českém táboře, že československý stát je mocně ohrožen tím, že Češi potlačují ostatní etnika… Jak by situace vypadala, kdyby taková politická idea vznikla? Možná že aspoň trochu jinak, než je to zaznamenáno v učebnicích dějepisu.

Myslím, že je zapotřebí vést obdobné úvahy právě dnes. Nejsou totiž odtažité. Jako vždy v minulosti je česká politika i nyní přesvědčena, že vše za ni vyřeší nadnárodní organizace (NATO, EU), a sice postupně, ale se značnou rychlostí vytváří konfliktní plochy se státy, které s ní sousedí a které ji obklopují. Problémy Temelína a Benešových dekretů vypadaly nevinně. Dnes už se to tak říci nedá. Hra naší zahraniční politiky je nebezpečná hra.

Emanuel Mandler