ARCHIV

Změna stylu vládnutí - ale v čem?

Nakonec se tedy podařilo zplichtit nejtěsnější možnou vládní většinu. A zavládla všeobecná radost, že po čtyřech letech "opoziční smlouvy" přichází konečně na řadu normální způsob vládnutí. Radost je, jak se zdá, poněkud předčasná a spočívá na stranickém a emocionálním odsudku toho, co předcházelo.

Opoziční smlouva (přesněji "Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí") obsahovala závazek ODS coby nejsilnější opoziční strany, že vládě umožní získat v Poslanecké sněmovně důvěru a po celé funkční období nevyvolá ani nepodpoří hlasování o nedůvěře. Za to obdržela funkce ve Sněmovně a v některých dalších na Sněmovně závislých institucích. Ve smlouvě si obě strany vyhradily právo vzájemných konzultací předsedů stran a poslaneckých klubů v relevantních záležitostech a vyslovily odhodlání dohodnout se na změně ústavy a některých zákonů, aby byl posílen význam výsledků soutěže politických stran. V hlasování o jednotlivých zákonech nebyly strany smlouvou nijak vázány.

Smlouva umožnila ČSSD čtyři roky stabilního vládnutí, které veřejnost nakonec ve volbách neohodnotila jako neúspěšné. Přitom bezprostředně po volbách v roce 1998 se zdálo, že běžnou cestou nelze novou vládu vůbec ustavit a že jediná možnost je vytvoření nějaké poloúřednické exekutivy kabinetní cestou z iniciativy prezidenta. Taková vláda nebyla ovšem po chuti ani Klausovi, ani Zemanovi, její pozice by byla víc než vratká a její vztah k výsledkům voleb problematický.

Toto nebezpečí se sice podařilo odvrátit, ale jen za cenu toho, že vznikl jakýsi politický kartel: jeho součástí byla dělba moci, výlučné vztahy mezi vládní stranou a částí opozice. Zbytek opozice byl zatlačen za práh politické bezvýznamnosti. Odtud zuřivost lídrů KDU a US, kteří zjevně ve spolupráci s prezidentem stejný osud chystali Klausovi a ODS.

Nadto se ODS a ČSSD pokusily zafixovat své momentální postavení změnou ústavy a volebního zákona. Ti, kteří právě vyhrávali, chtěli uprostřed politické hry změnit její pravidla tak, aby si současné pozice zachovali pokud možno na trvalo.

Po roce a půl sociálně demokratického vládnutí dostala ODS strach, že by špatná vládní politika mohla strhnout do záhuby i ji jako opozičně smluvního partnera a vynutila si balík dalších dohod z 14. 1. 2000: dohodu o změně volebního systému, o státním rozpočtu, o přípravě ČR na vstup do EU, o podmínkách tolerance menšinové vlády a o komunikaci poslaneckých a senátorských klubů. (Tzv. "toleranční patent").

Pokus prosadit změnu pravidel politické hry oběma partnerům nevyšel: narazil v Senátu a u Ústavního soudu. Jinak si ODS vynutila postupné snižování deficitu státního rozpočtu (s cílem splnit v roce 2003 maastrichtská kritéria). Dohoda nebyla nijak striktně dodržována, ale ČSSD se octla pod tlakem. Sociální demokraté se navíc zavázali urychlit harmonizaci českého právního řádu s evropským právem (jak vidno, eurorealismus ODS byl zatím v pozadí) a pokročit v privatizaci bank a velkých státních podniků. Vláda nesměla zvyšovat úlohu státu ve zdravotnictví, a snižovat výdaje na obranu, měla zachovat podmínky pro rozvoj soukromého školství, pokračovat v deregulaci nájemného. Obě strany si zároveň stanovily pravidla pro dohadovací řízení mezi poslaneckými a senátorskými kluby.

ČSSD dohodu dodržela a dosáhla tak výsledků, které se dnes všeobecně hodnotí jako úspěch. ODS zjevně původně počítala s tím, že bude těžit ze situace, v níž sice vládnutí velmi silně ovlivňuje, ale nenese za ně odpovědnost. Jenomže ČSSD se teď právě díky tlaku ODS jeví jako úspěšná. ODS má na jejím úspěchu zásluhu, dá se říci, že se vlastně pro něj a pro jak se říká "celospolečenské" zájmy obětovala - s tou výhradou, že o své altruistické roli neměla ani tušení.

Nyní tedy máme konečně většinovou koalici, vázanou koaliční smlouvou. Koaliční partneři sociálních demokratů jsou sice slabí, ale bez nich by Špidla neměl ani tu křehkou většinu. (Všeobecně se soudí, že na ně není odkázán tak, jako kdysi Klaus na své koaliční partnery z prvních let ČR, protože mu vypomohou komunisté - hlasování o funkcích v PS však ukázalo, že to nebude tak jednoduché.) Stojí za to srovnat současný stav s předchozím aspoň ve dvou věcech.

Za prvé: vztah vládních příjmů a výdajů. V koaliční smlouvě se slibují mj: plošné přídavky na děti, školní a smluvní rodičovský příspěvek, daňové výhody pro rodiny s dětmi a pro pořízení prvního bytu; nižší sazby DPH na stavební práce související s bydlením; nezvýší se spoluúčast pacienta u zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění; vláda nezavede přímé úhrady a poplatky pacientů za péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění; nezvýší se pojistná sazba; zůstane zachováno bezplatné školství; kultura bude podporována prostředky ve výši obvyklé v EU; podporu získá i malé a střední podnikání, výzkum, vývoj, export, rozvoj dopravní infrastruktury; také zemědělství získá podporu, aby se zvýšila jeho konkurenceschopnost v evropském prostředí.

Zároveň se ovšem vláda zavazuje, že nezvýší daňové zatížení a bude stabilizovat daňovou kvótu na úrovni roku 2000.

Tento finanční zázrak umožní něco, čemu se cudně a jinotajně říká "reforma veřejných financí". Jejím cílem je, aby saldo veřejných rozpočtů nepřekročilo v roce 2006, tj. v roce, kdy garnitura, která dnes nastupuje předá otěže svým následovníkům, nepřekročilo 4,9 - 5,4 % HDP (to, co bylo v "tolerančním patentu" plánováno na rok 2003, se tedy odsouvá víceméně do neurčita). Pro příští léta se počítá s obrovským schodkem státního rozpočtu. Nepochybuji, že ekonomové dokážou snést řadu argumentů pro deficitní rozpočet, jiní zase tvrdí, že EU si už v českých financích udělá pořádek. Mohu jen vyjádřit pochybnost laika nad hospodářskou politikou, která u nás od Rašína po Husáka ani jednou nezdomácněla. Co se mi na věci zdá být politicky povážlivé a nekorektní je, že si vláda vytváří podmínky pro pohodlné vládnutí, přičemž o rizika se chce víc než rovným dílem podělit se svými nástupci. Je to vlastně taky opoziční smlouva, jenže druhá smluvní strana se před jejím uzavřením nemůže dost dobře bránit, protože zatím ani neexistuje.

Za druhé: mechanismy, zajišťující fungování koaliční vlády. Koaliční poslanci se museli zavázat, nejen že se zúčastní ustavující schůze PS a schůze, kde se bude hlasovat o důvěře vládě, a že dají vládě důvěru (což se dá pochopit), ale taky, že podpoří dohodnuté složení vedoucích orgánů PS. Tato druhá dohoda byla zatím hned několikrát porušena.

Ještě povážlivější jsou další závazky, uvalené na poslance koaličních stran. Musí podporovat přijetí vládních návrhů, ale pozměňovací návrhy k nim smějí podpořit jen po vzájemné dohodě. Koaliční poslanci smějí podávat vlastní návrhy zákonů nebo pozměňovací návrhy nebo hlasovat pro poslanecké návrhy či pozměňovací návrhy jiných klubů jen po předběžných konzultacích na úrovni předsedů klubů. Podmínkou pro podporu je dohoda smluvních stran. Pokud nedojde k dohodě, jsou koaliční kluby povinny při hlasování respektovat stanovisko vlády.

Smlouva stanoví, že se budou pravidelně konat konzultace předsedů stran, předsedů poslaneckých a senátorských klubů a že koaliční kluby budou připomínkovým místem vládních návrhů zákonů.

Tento pokus vnést něco pruského vojenského ducha do jednání českého parlamentu znamená dalekosáhlý posun směrem ke kabinetní politice. Těžiště politické práce se přenáší z parlamentu a parlamentních výborů na schůze předsedů stran a klubů a schůze poslaneckých klubů. Připomíná to fungování nebožky Národní fronty nebo komunistického parlamentu, ovšem s tím, že zde bude aspoň formálně jakási opozice přítomna. Je nepochybné, že to nynější koalice, slabá a složená z dosti disparátních prvků, nemá dvakrát lehké. Ve snaze o reglementaci však zašla dosti daleko. Navíc je otázka, bude-li to všechno vůbec fungovat.

O poměru socialistické většiny a středopravé menšiny svědčí i dohoda o jmenování a odvolávání ministrů: pokud bude mít iniciativu premiér, "bude hledat podporu příslušného předsedy koaliční strany" (když ji nenajde, svět se nezboří). Pokud bude o odvolání či jmenování "svého" ministra usilovat předseda strany, podléhá další postup dohodě s premiérem. Přitom politická dohoda o tom, že premiér nejmenuje ani neodvolá ministra bez souhlasu předsedy "jeho" strany by ještě neznamenala porušení ústavy.

Rozhazování na účet budoucnosti i pokus o kabinetní politiku znamenají i vzhledem k předchozím letům změnu k horšímu. Vláda, v níž socialistická většina drží nesocialistickou menšinu pod krkem, tak může mít jediný viditelný smysl: dovést Českou republiku do EU. Povede-li se to, nastane čas na důkladnou inventuru.

14. července 2002