ARCHIV

Proč ODS prohrála volby?

Na tuto otázku se pokouší odpovědět zpráva komise, kterou ustavilo stranické vedení; zároveň (a dosti odlišně) se k důvodům neúspěchu vyjádřil Václav Klaus na setkání s regionálními politiky v Národním domě na Vinohradech. Zpráva komise mluví o roztříštěnosti pravice, o nepovedeném závěru volební kampaně (byl příliš soustředěn na osobu předsedy), o neschopnosti definovat nejbližšího povolebního spojence a konečně o tom, že ODS nedokázala před voliči přesvědčivě obhájit opoziční smlouvu. Klaus se domnívá, že ODS v kampani strašila voliče (čemuž je ovšem třeba rozumět tak, že kampaň byla málo populistická), že vedení strany, aparát i členové byli v jejím průběhu pasívní, že straně chybějí atraktivní tváře typu Buzkové a Grosse, a že stranu poškodili nepřátelsky naladění novináři. Závěr kampaně si předseda ODS naopak (jak by ne) pochvaluje. Zmínil se též o tom, že ČSSD během svého vládnutí v podstatě obstála a že její volební kampaň byla lepší než kampaň ODS.

Obojí hodnocení obsahuje reálné momenty. Příčiny toho, proč ODS volby nezvládla a octla se nakonec v izolaci, jsou ovšem hlubší a netýkají se jen volební kampaně (i když se v ní také projevily). Jsou vesměs staršího data a přetrvávají dodnes, aniž by je kdo z ODS zaregistroval.

Důvod číslo jedna: sarajevský syndrom. ODS má čím dál tím víc charakter jakési sekty. K tomu patří odedávna jakési pravicové doktrinářství, ideologie, omezující se na floskule a připomínající stavbou (samozřejmě nikoli obsahem) marx-leninismus, a také poněkud kultovní postavení předsedy (jež jde daleko za rámec toho, co znamená přirozená autorita v demokratické společnosti). Po Sarajevu přibyly paranoidní rysy. ODS si sama vytváří image strany ublížené a pronásledované. Každá kritika zvenčí je považována za nenávistné štvaní. Každý vnitřní problém je minérskou záškodnickou prací vnějšího nepřítele. Toto nemužné skučení a kňučení mnoho lidí odpuzuje. Je nesporné, že političtí protivníci i jejich novinářská lobby postupovali proti ODS často nefér a že byla obětí intrik. Bylo by však dobře nahlédnout, že ani ODS se podobným praktikám nevyhýbala (např. humpolácký pokus podloudně ovládnout ČT) a že k postkomunistické politice nekorektnost jaksi patří: tím nechci říci, že by snad měla být tolerována, ale jen, že fňukání nad ní není ta správná reakce. Z ODS se pomalu stává jakási politická obdoba Svědků Jehovových: má okruh oddaných přívrženců, ochotných každého oponenta zatím ne snad zabít, ale aspoň zfackovat, ale zároveň se od velmi mnoha lidí izoluje. Co si myslit o straně, kde se nic netušící volič odevzdaným hlasem zavazuje k věrnosti a nevolit ji znamená zradu? Buď jsi náš, nebo hradní. Kdo nejde s námi, jde proti nám. S takovou výbavou může politická strana v demokratickém prostředí sotva uspět.

Důvod číslo dvě: strašení voličů. Myslím to ovšem jinak než Václav Klaus. ODS vyrukovala s obranou národních zájmů před temnými silami, které usilují zvrátit poválečné uspořádání a mají nejspíš vůči nám i územní požadavky. Jde o obranu české demokracie před německými, rakouskými a maďarskými revanšisty. ODS zvolila tuto linii z čistě populistických důvodů, protože navazuje na mladočeský šovinismus z druhé poloviny minulého století a národně socialistický šovinismus z let v1945-8. To byl také jakýsi leitmotiv první a podstatné části volební kampaně - až do té chvíle, než se ukázalo, že na rozdíl od Zemana nebude se Špidlou žádná řeč.

Strašení odvěkým nepřítelem šlo ruku v ruce se strašením Evropou. Václav Klaus se kdysi nechal slyšet, že pro ni nejsme tím ztraceným synem, na něho se všichni tak těšili, ale spíš nechtěným dítětem, o němž nikdo neví, co je zač. Na Evropu si tedy musíme dát pozor: je třeba nasadit všechny páky, abychom ji přiměli k maximální vstřícnosti, kterou si ovšem zasloužíme, a musí nám dát záruky, že bude stejně vstřícná i do budoucna. Postoj ODS vyvolal pochybnosti o tom, zda to se vstupem do EU myslí upřímně. Tyto pochybnosti jsou ovšem neopodstatněné, ODS a Klausovi nešlo o to, zabránit vstupu ČR do EU. Vycítili jen, že EU má na našem vstupu jakýsi zájem a pokoušejí se využít situace k tomu, aby ji vydírali. To je politika zároveň neslušná i riskantní.

ČSSD a její hlavní představitelé nejsou o nic méně šovinističtí než ODS: jen svůj šovinismus, který je spíše instinktivním šovinismem českého burana, necpali z taktických důvodů příliš do popředí, a to se jim vyplatilo. Také v evropské politice se chovali podstatně racionálněji. Ve srovnání s nimi působí zahraničněpolitická ideologie ODS dojmem jakési nevychované klackovitosti, která většinu českých voličů odpudila.

A konečně důvod číslo tři: machiavelistické pojetí "politické politiky". Nejodpudivějším momentem "opoziční smlouvy" byl obrat o 180 stupňů od boje s hydrou socialismu ke smluvní spolupráci s ČSSD. Ještě před volbami se ukázalo, že ODS a zejména její předseda jsou schopni "pragmatické" vstřícnosti i vůči komunistům. Zahrnutí KSČM do formulace "národních zájmů", které vyvrcholilo bezprecedentním jednomyslným hlasováním v Poslanecké sněmovně, bylo prvním signálem, po volbách následovala demonstrace vstřícnosti v Sedmičce na Nově, a tu do jisté míry stvrdilo i hlasování poslanců ODS a komunistů při volbě nového předsedy PS. Tato politika může snad prospět ODS při plnění úlohy parlamentní opozice, ale na ten okruh voličstva, kde by mohla strana v budoucnu získat další hlasy (které nutně potřebuje) to působí zcela odpudivě.

Volební neúspěch ODS by se měl hodnotit střízlivě. Je to neúspěch ve srovnání s ČSSD, které se přes zátěž odpovědnosti za čtyři roky vládnutí podařilo obhájit první příčku. ODS zůstává silnou stranou a silnou stranou bude i do budoucna. Stranou se 40 - 60 mandáty v PS, přičemž budoucí výsledky se nejspíš budou blížit spíš těm čtyřiceti. Pokud se svými nyní zjevnými vnitřními problémy něco neprovede, zůstane ovšem inertním, politicky izolovaným seskupením, odsouzeným hrát v české politice navždy jen druhé housle.

14. července 2002