ARCHIV

Hana Marvanová: umění odejít

Rezignace politika na vysokou funkci je věc, kterou česká veřejnost zná spíš z divadelních a televizních inscenací než z politické scény. Když už se český politik rozhodne sám odejít, udělá to buď pod tíhou kompromitujících fakt (Jan Kalvoda) nebo z jakéhosi rozmaru (Zeman). Zato známe případy nekonečných jakobyodchodů (Jan Ruml) a vůbec nejčastější případ je, že se politik zoufale drží svého křesla ve chvíli, kdy už je politická mrtvola, a z posledních sil volá jako Shakespearův Klaudius: braňte mne, přátelé, jsem jenom raněn!

Rezignace paní Marvanové je čestnou výjimkou. Došla k závěru, že ústupky, které na Unii požadují její koaliční partneři, jsou neúnosné. Přitom nenalezla podporu ani ve vedení vlastní strany. Proto se rozhodla vzdát se předsednické funkce s tím, že vládu při hlasování o důvěře podpoří, protože nechce ohrozit to pozitivní, co je schopna uskutečnit (dodejme "jediné pozitivní" a "snad"), totiž vstup ČR do EU.

Kamenem úrazu se staly tři problémy: snižování schodku veřejných rozpočtů ČR, plošné přídavky na děti a majetková přiznání. Výrazně symbolizují to, co hodlá nová vláda ve vnitřní politice provozovat, totiž rozdávání z ničeho na účet budoucnosti a všeobecné špiclování. Pádnější důvod k rezignaci si lze ztěží představit.

Unie svobody, strana slabá a od socialistů programově velmi odlišná, je v obtížné situaci. Dostala se do ní vlastní vinou a její předsedkyně má na tom ovšem svůj podíl. Problematická byla už myšlenka (čtyř)koalice, která měla být víc než jednotlivé strany samy o sobě. Původní velká veřejná podpora se záhy rozplynula jako fata morgana. Byla to podpora něčeho, co se, jak se v následujících měsících prokázalo, nedá uskutečnit, pokus o průnik pohádkového konceptu nepolitické politiky do tvrdé politické skutečnosti. US se vydala všanc svému silnějšímu politickému partnerovi, KDU-ČSL. Posledním oslyšeným varováním bylo přijetí zlomyslného návrhu Ivana Langra na snížení procenta pro preferenční hlasy v PS. Tato úprava vůbec neznamená, že by voliči mohli zasáhnout do rozhodnutí stranického aparátu, nýbrž že se v rámci předvolebních koalic upřednostní silnější politické subjekty. Také nápad s nepolitickými "osobnostmi" na kandidátkách vůbec nesplnil očekávání: vedl jen k tomu, že US je teď schopna vytvořit poslanecký klub jen z milosti KDU a že má ve svých prořídlých řadách dva zástupce prezidenta, který za pár měsíců už prezidentem nebude.

V tuto chvíli je US vydána na pospas koaličním partnerům a vystavena hned dvojímu politickému vydírání: při své slabosti si nemáte co vyskakovat! A pokud kvůli vám jednání o koalici ztroskotají, otvíráte dveře hned dvojímu zlu: Klausovi a Grebeníčkovi, tedy protievropským silám! Představitelům US není co závidět, zvlášť když je navíc trápí utkvělá představa, že zesláblou stranu lze udržet při životě jen tím, když se přisaje k cecíkům výkonné moci. Ta představa je absurdní (ODA to kdysi nezachránilo), ale vykládejte to lidem hříšným a slabým, toužícím aspoň v koutku duše po funkci a moci! Není těžké si opatřit alibi pro rozhodnutí, které sice prospěje jednotlivci, ale jeho stranu nenapravitelně poškodí. Paní Marvanové slouží ke cti, že pokušení odolala.

Jaké poučení z toho plyne pro malou stranu, jež musí v politickém zápase čelit silnějším a bezohledným partnerům? I v politice platí: kdo by chtěl zachránit svůj život, ztratí jej! Dokud bude ODS stranou Václava Klause a vlajkovou lodí českých šovinistů, má strana jako US naději přesvědčit voliče o své nezastupitelnosti: tím, že bude jiná, než ty ostatní. To by ovšem znamenalo důraznou distanci od "národní jednoty", splichtěné ještě před volbami pod taktovkou ODS a ČSSD, Klause a Zemana. Strana, která se takhle vyprofiluje, samozřejmě v tuto chvíli nemůže být ve vládě. Nemůže nejspíš ani počítat s tím, že bude v příštích volbách aspirovat na první příčku. Může se však spolehnout, že neklesne pod 5% voličské podpory. A do budoucna se uvidí.

US ovšem takový zápas už předem vzdala a vynesla sama nad sebou ortel smrti.

Mladá fronta Dnes 8. července 2002