ARCHIV

Ponorná řeka české politiky

Je mylné domnění, že v české politice neexistuje nic, o čem by se dalo říci, že je to ponorné. Tedy něco takového, co na čas zmizí z očí veřejnosti, takže si myslíme, že tento jev (instituce, osobnost) navždy zmizel, anebo ztratil na důležitosti, ale po čase se zase objeví, jako by se nic nestalo.

Řeč je přirozeně o Václavu Klausovi. Již jednou se takto, v roce 1998, ztratil. A pak se k všeobecnému údivu znovu objevil jako jeden z čelných politických činitelů. Tentokrát ovšem, zdá se, je po všem. Jak posléze dovodíme, nemusí to být za všech okolností pravda. Tehdy totiž ne, budou-li mu okolnosti tak příznivé, jako tomu většinou bylo Při této příležitosti je vhodné se zmínit o těchto i o dalších okolnostech české politiky.

Zůstaňme však u Václava Klause. Poprvé na sebe upozornil za Občanského fóra. Nejenže OF zoufale potřebovala odborníky, ale Václav Klaus také mohl uplatnit svou schopnost přizpůsobit se, jestliže to situace bezpodmínečně vyžadovala. "Nikdo mi neumí připravit podklady tak precizně jako pan inženýr Klaus", říkal Václav Havel a Václav Klaus se úslužně usmíval - kdo by byl řekl, jak to všechno dopadne…

Již na počátku Občanského fóra zažil Václav Klaus vzestup: stal se členem vlády. Ale okolnosti byly příznivé tomu, aby jeho vzestup strmě pokračoval. Těmito okolnostmi byla schizofrenní situace Občanského fóra, které chtělo víceméně samojediné vládnout zemi, ale nepřeměnilo se v politickou stranu, nýbrž zůstalo hnutím se vším všudy, včetně donebevolající neorganizovanosti. Václav Klaus zvítězil s ideou přetvořit Občanské fórum v politickou stranu, nynější ODS.

Okolnosti mu opět byly, jak jinak, příznivé. Oponenti (Občanské hnutí) pokračovali v linii dosavadního hnutí, což bylo natolik společensky neúnosné, že se tato strana-hnutí ve volbách ani nedostala do parlamentu. A zde již okolnosti přály Václavu Klausovi víc, než bylo zdrávo. ODS totiž neměla skutečného oponenta, a to umožnilo občanské straně soustředit se na institut stranictví (hlavně členství) a ostatní záležitosti ponechat spontánnímu vývoji. Není tedy divu, že převzala z Občanského fóra víc, než si toho byla vědoma, zejména populismus původního hnutí.

Původně nebylo samozřejmé, že jedna z hlavních nepřístojností se odehrála právě v oblasti hospodářské a sociální politiky, dnes jde o věci, které jsou víceméně všeobecně známé: že za silného prosazování hospodářských a sociálních reforem ("pravicových") nechala vláda ty nejdůležitější podniky skomírat za pomoci státních bank, které jim na jejich nesmyslné postkomunistické podnikání poskytovaly nesmyslné půjčky. Václav Klaus však vyřešil obtížný problém, jak předvést transformaci od socialismu ke kapitalismu a zároveň nechat lidi "socialisticky žít". Při podpoře bankovních a průmyslových gigantů ponechal pokud možno sociální uspořádání, sociální sítě a sociální politiku (zdravotnictví, doprava, důchodové zabezpečení, školství, bytová politika atd.) v dosavadním stavu. Fungovalo to ovšem špatně, ale nějak to fungovalo.

Takto vzniklý bankovní socialismus nebyl přirozeně něčím zcela novým. Od Košického vládního programu vlastně až dodnes ovládá českou společnost idea spravedlivého socialistického státu, jímž jsou občané vyživováni, chráněni a pojišťováni - pravý opak oněch pravicových zásad, které vyznával a "prosazoval" Václav Klaus. Okolnosti byly pro toto společenské uspořádání opět příznivé zejména proto, že politické klima české společnosti se nezbavilo dědictví poválečné národně socialistické revoluce. Neexistovala politická síla, která by se postavila proti všeobecnému přesvědčení, že temné revoluční období od května 1945 do února 1948 bylo posledním vskutku demokratickým obdobím české občanské politiky. A tak ODS instinktivně obnovovala její koncepty, záměry i akce všude tam, kde je Václav Klaus nepovažoval za překonané událostmi. Skutečně, podobnosti tu byly až zarážející, zejména pokud jde o jisté tradiční soupeře a činitele, jimž musela čelit již česká občanská politika před únorem 1948. Byla to komunistická strana, Slovensko a Slováci, dále Německo (a Němci) a posléze socialismus jakožto v Česku vysněné, tradiční a spravedlivé uspořádání společnosti.

Jak si Václav Klaus poradil se socialismem, to tu již bylo řečeno. Podrobil se mu, protože to bylo v souhlase s populistickým zaměřením jeho strany a opravdové hospodářské a sociální reformy by vedly k značné ztrátě popularity strany a jejího vůdce. Komunistů se Václav Klaus bát nemusel a vztahy českých zemí se Slovenskem se natolik zhoršily, že nečinilo zvláštních potíží republiku rozdělit. S Němci si bylo možno také poradit snadno. Ti "původní" vítali listopadový převrat a možnost spolupracovat s demokratickým Československem a sudetští Němci neměli mocenské prostředky, takže si jich český premiér nevšímal. Nemohl si jich všímat, protože pokračoval v národně socialistické, to znamená ultranacionalistické tradici. Opět byly okolnosti příznivé… Pro Václava Klause a ODS, pro českou společnost ani trochu ne.

Nešlo a nejde totiž jen o vztah k sudetským Němcům, ale vůbec o postavení českého státu ve střední Evropě. Zde je třeba říci, že okolnosti přály právě opačné politice, než jakou vedl Václav Klaus. To se projevilo hned po rozdělení Československa.

Rozpadem státního útvaru vytvořeného roku 1918 se české země neobyčejně přiblížily situaci zemí koruny české v středověké historii (až na to, že v pohraničí už nesídlilo německé obyvatelstvo) a této podobnosti bylo možné a dokonce nutné pozitivně využít. Bylo to nezbytné tím spíš, že rozdělením Československa české obyvatelstvo psychicky neobyčejně utrpělo. Naše národní identita totiž byla od dob první republiky česká v tom smyslu, že zahrnovala čechoslovakismus a ztráta Slováků pro Čechy byla a je opravdovou psychickou ztrátou. Bylo v silách české politiky tomu odpomoci?

Jistěže bylo. V klimatu integrující se Evropy, Evropy bez znepřátelených bloků, při poloze v sousedství demokratického, přátelsky naladěného Německa nebylo nesnadné otevřít se všestranné spolupráci s postkomunistickým Polskem, Maďarskem i Slovenskem a také se zeměmi s německy hovořícím obyvatelstvem. Václav Klaus však nedal šanci sudetským Němcům a zlikvidoval rozvíjející se visegrádskou spolupráci. On vlastně zahájil nacionalistickou nevšímavost vůči našim sousedům, která se v dnešních dnech tak trapně rozvíjí. Rozbít mezinárodní spolupráci je mnohonásobně lehčí než ji vytvořit.

Při prvním "ponoru" (po sarajevském atentátu) ještě Václavu Klausovi jeho nacionalismus neuškodil. Ostatně ten ponor byl opravdu jen dočasný, zejména proto, že způsob, jakým měl být Václav Klaus nadobro odstraněn z politiky, byl dokonale nefér. Když v roce 1998 Unie svobody zabránila vytvoření široké koalice bez ODS, opět byly okolnosti příznivé. Pro Václava Klause a pro opoziční smlouvu…

V letošních volbách se ovšem Václav Klaus ponořil (byl "ponořen") podruhé. A všeobecně se šíří přesvědčení, že naposledy, že už politicky neobživne. Je pozoruhodné, že tentokrát k jeho porážce přispěl jeho ultranacionalismus, který překonává nacionalismus vládní politiky a stal se v době, kdy ČR usiluje o vstup do Evropské unie, pro celý stát neúnosným břemenem.

Poučí se Václav Klaus aspoň tentokrát? On se v drtivé většině případů není schopen poučit a kromě toho - dostane k tomu vůbec ještě příležitost? Domníváme se většinou, že ne. Ale není to tak úplně jisté. Poprvé mu pomohla Unie svobody za vedení Jana Rumla tím, že byla neschopna kompromisu při jednání o vládní koalici. Tentokrát - netvrdím, že se to stane, ale stát se to může - mu opět může pomoci Unie svobody, onen slabý článek řetězu vládní koalice. Slabý? Velmi slabý. Kdyby nevydržel nápor reality, byly by okolnosti pro Václava Klause opět příznivé.

To už by byl jiný příběh. Přiznejme, že takřka pohádkový.

Emanuel Mandler