ARCHIV

Osudný omyl české politiky: do EU místo do SNS

V současné době mají strany víceméně proevropské v českém parlamentu slaboučkou většinu. To ostatně odpovídá náladám v české veřejnosti: žádné velké nadšení (spíš jakýsi blahovolný nezájem). Vyslovení odpůrci jsou zatím v menšině.

Je to bezděčný důsledek vstřícného postoje orgánů EU: Evropská unie má o vstup ČR zájem, dává to při každé příležitosti najevo a je ochotna nad lecčíms zamhouřit očko (Benešovy dekrety, diskriminace německé menšiny při restitucích). Vstřícný postoj EU, jak už to bývá, podněcuje českou stranu ke stupňování nároků. ODS vsází na vydírání: jsme rozhodně, všemi deseti pro vstup do EU, ale... ČSSD není o mnoho lepší. Argumenty a požadavky KSČM se liší jen tím, že komunisté jsou pevně rozhodnuti český vstup do EU sabotovat.

Jen čeští intelektuálové chovají stále naději, že vstup do EU může mít na naši veřejnost dobrý vliv. Doufají, že se česká společnost bude muset přizpůsobit nejen kvótám na výrobu oceli a produkci brambor, ale zároveň taky jistým zavedeným pravidlům slušného chování. Věří, že nám nezbude než brát ohled na vyspělejší partnery, k nimž samozřejmě nepatří jen Německo, ale taky Řecko a Portugalsko. Je ovšem možné, že se stane pravý opak, že budeme mít na ostatní zhoubný vliv a podaří se nám v tom či onom EU paralyzovat. Navíc národy se většinou polepšují až poté, co dostanou pořádně nařezáno (viz Německo v minulém století). Podobná výchovná lekce nám zatím nekyne.

Nedůvěřivost k EU není dána jen tím, že se nám nechce vzdávat se části suverenity, kterou jsme získali zpět po dlouhé době a spíš dílem náhody než vlastní zásluhou. Evropské prostředí je nám v mnoha ohledech cizí. Stojí na jiných "ideových základech" než my a vyznává jiné, jak se u nás říká, "hodnoty": to znamená, že většina lidí bere vážně určité příkazy: bližního je třeba milovat; i nepřítel je bližní; dané slovo platí, o kdyby trakaře padaly. Nechci tvrdit, že by je tam dodržovali všichni a do posledního puntíku. Jenom to, že jejich nedodržování se všeobecně považuje za něco, co se dělat nemá. Nejde o nějaké odtažité a vznešené věci, které nejsou z tohoto světa: promítají se například do toho, jak tyto země chápou své mezinárodní závazky, nebo do pojetí obchodu i na té nejpřízemnější úrovni.

V naší společnosti hraje mimořádnou úlohu tzv. pragmatismus: bližního je třeba milovat, pokud se nám to vyplatí. Krást se nemá, pokud to nutně nepotřebujeme. Dodržovat dané slovo je třeba tenkrát, když je to pro nás výhodné. Zásady ctíme, pokud přinášejí prospěch národnímu kolektivu. Nepřátele ovšem nenávidíme až za hrob (viz nechutné spory o hroby německých vojáků z druhé světové války), byli bychom blázni, kdybychom se chovali jinak. Vzhledem k tomu sice nemáme žádné přátele, ale jsme vždy ochotni využít nepřátele našich nepřátel. Viz současné české lísání se k Polákům, kterými průměrný Čech hluboce pohrdá, protože jsou katolíci, nacionalisté a nedostateční demokraté. Kdykoli se ale vynoří nějaký problém mezi Polskem s SRN, zapomeneme na to vše a odpustíme Polákům dokonce, že když jsme po roce 1918 využili jejich momentální indispozice a uzmuli jim kus území, které jsme, jak přece každý pochopí, nutně potřebovali, měli nám to za zlé.

Česká neschopnost podívat se na sebe z kritického odstupu (který by nám umožnil vidět i své dobré stránky) pak způsobuje, že pod kritikou, k níž jsme ochotni ve chvílích deprese, rozumíme hysterický defétismus: viz bláznivé teorie o tom, že český národ je špatně udělán a měl by se úplně předělat (kdysi Pithart, dokud ještě nechtěl být prezidentem, dnes Třeštík). Kritické úsilí lidí jako Havlíček, Masaryk a Rádl je zapomenuto. Stavíme spíš na jejich slabinách (kdo nemá nějaké slabiny!). Nosná tradice české politiky se táhne od rukopisných padělků přes mladočeský nacionalismus, nenávistné štvanice z doby Rukopisných bojů a Hilsneriády až po "českou cestu" k bolševismu z válečných a poválečných let (Beneš, Peroutka) a rudý šovinismus Zdeňka Nejedlého a jeho nástupců. důsledku toho je česká společnost prolezlá leninismem možná víc než ruská a ruská komunistická ideologie u nás zapustila hlubší kořeny než ve své mateřské zemi.

Proto by bylo logičtější a taky snadnější, kdyby se Česká republika ucházela o členství nikoli v Evropské unii, ale ve Společenství nezávislých států. Ve společnosti Tatarstánů, Tadžikistánů, Uzbekistánů, Kirgizstánů a Turkmenistánů bychom se cítili daleko lépe a mohli bychom si přesvědčivěji namlouvat, že jsme v tomto novém rámci baštou demokracie. A ruská dominance nám vždycky vadila míň než německá hrozba.

Množí se náznaky toho, že v českém parlamentě vzniká nová "opoziční spolupráce" mezi ODS a komunisty. Pokud jde o vztah k Evropě, mají obě strany velmi, velmi mnoho společného. Je jistá naděje, že nás do SNS skutečně dovedou.

7. července 2002