ARCHIV

Komunisté v Poslanecké sněmovně

Leknutí z relativního úspěchu komunistů v červnových volbách je veliké. Někteří komentátoři propadli hysterii. Hledá se, na koho to svést. Je to ten nejnešťastnější způsob, jak se s nepříjemnou situací vyrovnat.

Problém s komunisty se táhne od převratu. Byli přizváni ke spolupráci na přechodu k demokracii a nebyli pak zakázáni ani rozpuštěni (už to ani nešlo). Až do nynějších voleb byla ovšem KSČM stranou jakoby trpěnou: směla zasedat v parlamentu, ale od roku 1992 zůstávala vyloučena z dělení parlamentních funkcí. Přitom vůle komunisty izolovat postupně slábne: ostatní strany s nimi začaly fakticky spolupracovat nejprve na komunální úrovni, pak v dílčích věcech i v parlamentu. Nakonec byli v Poslanecké sněmovně přizváni i k zásadní věci (národní jednota ohledně "výsledků druhé světové války" a Benešových dekretů).

Vztah nekomunistických stran ke KSČM je poznamenán obrovskou dávkou pokrytectví. Když se nám hodí vaše hlasy, rádi se s vámi spolčíme. Zároveň budeme ostentativně dávat najevo, že zůstáváme zásadními antikomunisty a nechceme s Vámi mít nic společného. To je mimikri Sládkových Republikánů: verbální distance a faktická spolupráce.

Na komunistech se žádá: reformujte se, distancujte se jasně od své minulosti. Všechny dosavadní reformní snahy v KSČM se ovšem nepodařilo demokratickou cestou prosadit. Je taky otázka, proč by v KSČM měla být vůle k reformě, když tak, jak je, to znamená nereformovaná, jde od úspěchu k úspěchu.

Formální a pokrytecká izolace komunistů je neudržitená a svědčí jim. ČSSD sice odmítá spolupráci s komunisty na úrovni celostátní exekutivy, ale je od počátku pro poměrné zastoupení komunistů v parlamentních funkcích. Teď svou vůli nepochybně prosadí, ať pravice chce či nechce. Bude to mít charakter potupné kapitulace nekomunistů.

Demokracie v evropském pojetí spočívá na přesvědčení, že spravedlnost lze ve společnosti uskutečnit respektováním dohodnutých formálních postupů. Komunistická strana je formálně strana jako jakákoli jiná: její činnost je povolena ministerstvem vnitra, hlasy, které pro ni byly odevzdány, váží stejně jako ty, jež dostaly jiné strany. Má tedy i právo na poměrné zastoupení v parlamentních funkcích. Pokusy v této formální rovině manipulovat, jedněm ubírat, druhým přidávat, z hlediska nějakého "vyššího principu mravního" znamenají poškozovat demokracii. Dočasný prospěch, který tím vznikne, nevyváží trvalou škodu, způsobenou demokratickým pořádkům. Vzniká například precedens: kdykoli se může několik stran domluvit proti jiné, že není dostatečně košer (viz nedávný soulad mezi Klausem a Grebeníčkem vlažnosti KDU-ČSL k "českým národním zájmům") a vystavit ji podobnému ostrakizování. Demokracie dokáže integrovat i síly, které ji usilují zničit, za předpokladu, že dodržují demokratická pravidla a užívají legálních prostředků. Demokracie je systém, který se posiluje tím, že se neustále vystavuje zkoušce; demokracie je stále ohrožena a stále se o ni musí bojovat: těmi zbraněmi, které jsou v jejím rámci povolené. Kdo chce tuto ohroženost demokracie omezit nebo likvidovat, omezuje nebo likviduje demokracii samu a znamená stejné nebezpečí jako komunisté.

Demokracie totiž počítá s tím, že se v ní uplatní zodpovědní lidé: zodpovědní lidé ve vedení stran by měli vědět, že je nutné dodržovat demokratická pravidla (k tomu opatří i funkce pro komunisty ve Sněmovně). Zároveň by měli vědět, že spolupracovat na řešení věcných problémů s takovými stranami, jako je KSČM, je přinejmenším povážlivé: a zejména dávat komunistům bianco šek v podobě podílu na exekutivě, byť i jen na komunální úrovni, kšeftovat s nimi o hlasy ve Sněmovně nebo s nimi dokonce formulovat české národní zájmy. Protože české národní zájmy jsou jiné než zájmy KSČM.

P.S. Zastánci "vyšších mravních principů" obyčejně tvrdí, že zlo se musí potírat v zárodku, a že Hitler a komunisté v ČSR se dostali k moci slabostí demokracie, příliš úzkostlivým dodržováním jejích pravidel ve chvíli, kde bylo třeba rázně udeřit. To je nesmysl: Hitler a komunisté v ČSR se nedostali k moci slabostí demokracie, ale slabostí demokratů. Hitler díky tomu, že se s ním nestydatě spaktovali němečtí nacionalisté (bez nich by neměl většinu), komunisté díky prohnilosti a kolaboraci nekomunistických stran po roce 1945.

Mladá fronta Dnes 2. července 2002