ARCHIV

Češi a smíření ve střední Evropě

Budoucí integrace středoevropských postkomunistických států do společenství vyspělých evropských zemí předpokládá, že budou postupně odstraněny různé třecí plochy mezi nimi navzájem i mezi nimi a jejich západními sousedy.

Chtěl bych ve svém příspěvku hovořit o problémech Čechů - to znamená o problémech a nezvládnutých chybách a vinách jejich minulosti, které zatěžují jejich vztahy se sousedy. Jsem přesvědčen, že ve středoevropském společenství malých národů, které se teprve nedávno zbavily ruského jha, má každý začínat u sebe a mluvit o vlastních hříších. Jinak vzniká nebezpečí, že kritika, ať už oprávněná nebo neoprávněná, vyvolá u kritizovaného emoce a obranné reakce, které jsou vposledku zcela neproduktivní. Jen tímto způsobem se může ve střední Evropě vyvinout velmi žádoucí dialog, jejž snad měl kdysi na mysli maďarský filosof István Bibó, když napsal: "Skutečná demokracie a skutečné smíření zavládnou mezi těmito národy teprve tehdy, když poprvé společně pojmenují své vlastní, vzájemné zpustnutí."

Západní veřejnost, západní fórum může v takovém rozhovoru představovat neutrální, spravedlivé forum, schopné posoudit problémy z odstupu a přispět tak k odbourávání konfliktů ve střední Evropě.

Chtěl bych tu popsat politická jednání české společnosti, která vedla ke konfliktům se sousedy.

(1) Česko-německý problém: Československo bylo v roce 1918 založeno jako národní stát Čechů a Slováků ("Čechoslováků"), ostatní národnostní skupiny, také 3 miliony Němců, platily za "menšiny". Němci měli sice v ČSR individuální práva, nebyli však považováni za kolektivum a neměli jako národní skupina samosprávu. Přičleňování německých oblastí do československého státu bylo provázeno nepokoji, které vyůstily v roce 1919 do krvavých střetnutí s československým vojskem: mezi německým civilním obyvatelstvem byly i oběti na životech.

Ve třicátých letech se mezi Němci v ČSR rozvinulo silné emancipační hnutí, které se postupně dostalo pod přímý vliv nacistického Německa a jemuž se ve spolupráci s Hitlerem podařilo dosáhnout odtržení německých oblastí Čech a Moravy od Československa a jejich přičlenění k Německu. Po obnově ČSR v roce 1945 prosadila frustrovaná česká společnost radikální opatření: Němci v ČSR byli (až na málo výjimek) úplně vyvlastněni a připraveni o občanská práva (zneprávnění a oloupení bylo zakotveno v zákonných normách); pak byli násilně vysídleni do zničeného Německa. Tento již sám o sobě nemilosrdný akt násilí byl z české strany provázen mimořádně ohavnými masovými zločiny na bezbranném německém civilním obyvatelstvu. Nynější stav německé menšiny v České republice obnáší asi 50 tisíc lidí.

Tyto události se posléze staly pro českou společnost jakousi noční můrou. Dnes v Česku vznikají fantastické sebeospravedlňující ideologie, například: to, co se tenkrát stalo, je z dnešního hlediska nespravedlivé, ale v tehdejším kontextu to bylo docela v pořádku. Nereflektované špatné svědomí Čechů a nepřiznaný strach před německou odplatou je jedním z faktorů, jimiž lze např. vysvětlit poměrně nízkou veřejnou podporu vstupu ČR do NATO.

(2) Česko-polský problém: K historickým "Zemím Koruny České", patřilo i tzv. Rakouské Slezsko. Jeho východní část, Knížectví Těšínké, obývali převážně Poláci. Jak Češi, tak Poláci vznesli po první světové válce nárok na toto území. Češi odůvodnili svůj nárok státoprávně (území kdysi patřilo k českému státu), polské důvody měly přirozenoprávní charakter. Skutečným českým důvodem však bylo, že na tomto území byla tenkrát bohatá uhelná ložiska a že tímto územím vedla jediná železniční trať, spojující české země se slovenským územím. Několik měsíců po skončení války využila česká strana toho, že Polsko bylo zaměstnáno konflikty na východě, a obsadila vojensky větší část sporného území. Po rozhodných protestech vítězných mocností bylo sporné území rozděleno arbitráží Dohody, přičemž rozdělení bylo příznivější pro české zájmy. Tak se do ČSR dostalo asi 75 tisíc Poláků. V důsledku konfliktu a českého postupu se podstatně zhoršily vztahy mezi ČSR a Polskem. Po podpisu Mnichovské smlouvy v roce 1938 Poláci území obsadili, po skončení druhé světové války se Čechům pod ruskou patronací podařilo obnovit poválečný stav.

Celý problém co do vážnosti nelze srovnávat s česko-německým problémem; přesto nemají Češi ani zde být na co pyšní.

(3) Česko-maďarský problém: Česká politická reprezentace nese zodpovědnost i za způsob, jak se v ČSR jednalo s Maďary.

Po připojení slovenských území k novému státu v roce 1918 byla prosazena "strategická" jižní hranice Slovenska. Tak se do československého státu dostalo zhruba třičtvrtě milionu Maďarů. První vídeňskou arbitráží v roce 1938 se etnicky maďarské oblasti vrátily k Maďarsku, po skončení války byl i tady obnoven stav z roku 1937. Zdejší Maďaři byli potrestáni stejně jako čeští Němci (vyvlastnění a zneprávnění), jen pokud jde o jejich vyhnání, byla česká politika neúspěšná - západní spojenci byli rozhodně proti. Místo toho se podařilo prosadit tzv. výměnu obyvatelstva (za každého Slováka z Maďarska, který se svobodně rozhodl pro repatriaci do ČSR, byl ze Slovenska násilně vysídlen jeden Maďar), stejně jako přechodné, ale časově neohraničené pracovní nasazení Maďarů ze Slovenska v českých oblastech. Až po komunistickém puči r. 1948 byla občanská práva Maďarů v ČSR (včetně práv vlastnických) formálně obnovena.

(4) Česko-slovenský problém: Slovenská politická elita přijala v roce 1918 českou nabídku vytvořit společný stát. K tomu účelu vznikla fikce společného československého politického národa, který tvoří dvě větve, česká a slovenská. Češi Slovákům nezávazně slíbili samosprávu, jež se ale až do roku 1938 neuskutečnila. Faktická převaha ve všech ohledech silnější české společnosti způsobila, že Slováci nebyli ve společném státě pojímáni jako rovnocenní partneři. Teprve po Mnichovské dohodě dostali Slováci v rámci ČSR autonomii, v roce 1939 vytvořili s Hitlerovým souhlasem samostatný stát. V době války se komunistické a demokratické složky slovenské společnosti rozhodly obnovit spojenectví s Čechy, což se také po skončení války stalo. Nyní dostali Slováci v rámci ČSR rozsáhlou autonomii. České nekomunistické strany se chovaly k slovenskému emancipačnímu úsilí odmítavě a nepřátelsky. Ve volbách r. 1946 řekla slovenská společnost (na rozdíl od české) své rozhodné Ne komunismu. Poté komunisté změnili důkladně svou politiku, dosud Slovákům příznivě nakloněnou, a pokoušeli se slovenskou autonomii co nejvíc omezit. V českých nekomunistických stranách nalezli ochotné a horlivé spojence. Společným úsilím se jim podařilo oslabit a paralyzovat nejvýznamnější slovenskou politickou stranu, Demokratickou stranu, ještě před komunistickým pučem v roce 1848. Roli, již tehdy hrála česká politika, je těžké pojmenovat jinak než jako hanebnou.

Jak vnímá tyto problémy dnešní česká společnost? Všeobecně se soudí, že česko-maďarský problém je vyřízen rozdělením ČSFR, Česko-polský problém je u nás považován všeobecně za regionální záležitost severní Moravy. V současné době nevzbuzuje situace polské menšiny v ČR žádná dramatická napětí v česko-polských vztazích, jež jsou ostatně v poslední době vysloveně dobré. Česko-slovenký problém je v současné době slovenskou vládou využíván v jistém slova smyslu z praktických důvodů. Toto využívání se však doposud odehrávalo spíše v oblasti a rétoriky. To všechno ovšem neznamená, že by se problémy minulosti nepromítaly do vzájemných vztahů mezi Čechy a těmito jejich sousedy.

Ještě vážnější je to s česko-německým problémem. Obrovský rozsah "transferu" (miliony lidí, přinejmenším desetitisíce zavražděných, konfiskovaný majetek představuje obrovskou finanční sumu) vyvolává v širokých vrstvách české společnosti stresovou situaci, hysterický strach z případných reparací a z návratu vyhnaných. Tato frustrace a nepřiznaný pocit viny způsobuje, že česká společnost má vnitřní problémy s integrací do vyspělé Evropy (k níž patří nyní zcela neproblematicky i Německo).

Politicky překonat nynější stav lze jen poté, co v česdké společnosti proběhne široká reflexe na tato témata, rozhovor, na němž se musí podílet odpovědní lidé a jehož cílem by měl být nejen konsensus, ale také přesvědčení veřejnosti. Přiznání vlastní viny je nutnou součástí přirozeného poznávacího procesu, který by měl vyústit do pravdivějšího sebepoznání české společnosti.

Na základě tohoto poznání by se pak česká politika měla tam, kde je to nezbytné, odhodlat i k praktickým krokům, jež by znamenaly "zmírnění následků některých křivd" a představovaly by symbolické gesto smíření.

(Předneseno na kolokviu "Kolektivní paměť evropských národů a výstavba Evropy" v Paláci Evropy ve Strasbourgu 29. 1.1998)