ARCHIV

Útok proti zneuznanému výročí

Počátek května je doslova naplněn památnými či mimořádnými dny a výročími. Čtyřicet let nucených oslav lidem zošklivilo i svátek práce a zproblematizovalo výročí pražského povstání. Po roce 1989 pak postupně mizela vzpomínka na "osvobození" Prahy sovětskou armádou. Přitom již přes půl století existuje velmi důležité výročí, které dosud skromně čeká v koutku.

Na jaře roku 1945 totiž spolu s osvobozováním a osvobozením Československa z nacistické nadvlády u nás začala národně socialistická revoluce. Byla krutá - v letech 1945-1946 bylo usmrceno několikanásobně víc lidí než za celé období vlády komunistů. Třímilionové německé etnikum bylo obráno o veškerý majetek a vyhnáno z republiky, což mělo posléze za následek devastaci českého a moravského pohraničí. Z celé republiky se měl stát národní, slovanský stát. Vyhnání maďarské menšiny ze Slovenska se sice nezdařilo, ale o majetek Maďaři také přišli. Tzv. retribuční trestní zákonodárství postihovalo viníky i nevinné, v obcích a okresech vládly komunisty řízené národní výbory a správní komise. Neobyčejně rychle vznikl státní monopol na výrobu, distribuci, dovoz i vývoz filmů. To vše řídila vlády Národní fronty, která zakázala opoziční strany, násilím zkonfiskovala 2/3 československého průmyslu a vytvořila základy socialistického státu závazně orientovaného na Sovětský svaz.

Tyto události byly ve značné míře naplánovány. Za války vznikl Benešův projekt národně socialistické revoluce, na němž exiloví činitelé v Londýně a v Moskvě pracovali dlouhé měsíce. V dubnu 1945 přijala první vláda svobodného Československa komunisty vypracovaný plán revoluce v tzv. Košickém vládním programu a uskutečňovala jej jak prostřednictvím Benešových dekretů, tak praktickou činností. "Normální" občané přijímali revoluční dokumenty a události s porozuměním (autoritativní "demokracie" NF byla nepoměrně svobodnější než nacistický režim a protiněmecká zášť narostla do obrovských rozměrů), vyhýbali se však a někteří i odsuzovali násilí. I tak se našlo dost ničemů, kteří se bavili týráním, mučením a usmrcováním Němců - někdy i Čechů. Za komunistického režimu se pochopitelně o událostech a tradici naší poválečné revoluce hovořilo s nadšením. Bohužel však tradici Národní fronty a kladné hodnocení tehdejší morální a materiální spouště převzala polistopadová politika. Dodnes chápe českou národně socialistickou revoluci jako kontinuální součást české demokratické tradice. Tehdejší revolucí by se tedy měli kriticky zabývat alespoň intelektuálové.

Aby se tak nestalo (jinak si nelze tento počin vysvětlit) vydalo Ministerstvo kultury ČR z pověření vlády publikaci "Porozumět dějinám", v níž se početný autorský kolektiv renomovaných historiků zabývá dějinami česko-německého soužití od 19. století, zejména pak "odsunem"a jeho přípravou. Činí tak se snahou přesvědčit čtenáře, že realita měla hlavu dole a nohy nahoře. Vychází totiž z pojetí, že vše, co se u nás dělo s Němci (včetně konfiskací, nucených prací, koncentráků, zákazu smíšených manželství apod.), bylo v tehdejší Evropě normální. Vlastně každý stát to dělal podobně a kdyby mohl do poslední košile svléknout a vystěhovat třímilionové etnikum, udělal by to, domyslí se čtenář, tak jako pražská vláda.

Zde nejde o recenzi, a tak tu nemá smysl dokazovat, jak úpěnlivě tato publikace idylizuje vyhnání Němců. Avšak: reálně existoval národně frontovní revoluční plán, z něhož přičiněním pražské vlády vznikla ničivá spontánní revoluce, která dokonale rozlomila kontinuitu státního, hospodářského i kulturního života obyvatelstva v Československu a způsobila obrovské oběti a materiální ztráty (odliv kvalifikovaného obyvatelstva, zmíněná devastace pohraničí apod.). A přitom se oficiálnímu autorskému kolektivu takřka zdařilo toto revoluční dění předvést jako poměrně - v té bouřlivé době - klidnou a "normální" úpravu poměrů po ničivé válce, odpovídající morálním i právním normám po celé Evropě. Ve skutečnosti je tomu přesně naopak: národně socialistická revoluce, která tehdy pustošila Československo, byla v celé Evropě jevem zcela jedinečným. A jenom tak lze porozumět jí a vyhnání Němců, které bylo jejím základem. Autoři nemuseli pro apologetiku revoluce zabrat tolik stránek křídového papíru analýzou řecko-turecké výměny obyvatelstva a dalších evropských katastrof a vztahů; pak by si možná při mudrování o pojmech (odsun/vyhnání) všimli, že pojem "vyhnání" nespadl shůry ani z Mnichova: použil ho protokol postupimské konference v poslední větě čl. XII. Nebo snad autorský kolektiv dokáže přeložit pojem "expulsion" jinak?

Škoda, škoda. Snad naši historici opraví takové drobnosti i celkovou nehoráznost svého pojetí v budoucnu. Až přestanou být věrnými sluhy vlády a budou sloužit chápání historické reality.

Emanuel Mandler, psáno pro LN 15.6.2002