ARCHIVSubject: hovnoZa mých mladých let existovaly v Praze veřejné záchodky. Bylo jich všude plno, byly většinou zadarmo a podle toho taky vypadaly. Na jejich vybílené stěny se dalo psát. Tak vznikly první Necenzurované noviny v komunistickém Československu. Pokusy omezit svobodu slova hrbolatou omítkou hanebně selhaly. V restauracích a vinárnách se o jakousi regulaci obsahu občas pokoušel provozovatel. Bylo to velmi legrační. Po vstupu do místnůstky se člověk octl v hájemství neřízené sprostoty. Obracela se velmi často vůči režimu, taky ovšem proti lidem, kteří se těšili publicitě a budili podezření, že mají víc peněz než pisatelé. Publikovat zde bylo bezpečnější, než posílat anonymní dopisy do novin: ty nikdo nezveřejňoval a navíc korespondenti, prostí čeští lidé, si nebyli jisti, zda je náhodou nevyhmátnou policajti. Obava lichá, nicméně na první pohled se mohlo zdát, že policejní teror slouží v druhém plánu jako výchova ke slušnosti. Teror je ovšem jako výchova k slušnosti zcela neúčinný. To se ukázalo po oce 1989. Spontánní, upřímná nota se rozezněla v české společnosti nebývalou silou. Obrovský pokrok znamenal zejména vynález internetu. Musel přijít: většina záchodků byla v posledních letech bolševismu zrušena. Ty, co přežily, zdražily a jejich personál dohlíží na to, aby tam návštěvníci neukájeli nevyžádanou publicistickou činností svou potřebu spravedlnosti. A tak dnes máme místo toho čtenářské diskuse v internetových médiích, Českých novinách, Neviditelném psu atd. atd. Kvetou všemi květy. Občas něco vyšplíchne i do Událostí - a tak jsme před nedávnem dostali tento pěkný čtenářský ohlas: ----- Original Message ----- Dopis stojí za malou analýzu, poskytuje totiž náhled do duše tvora, jemuž se za minulého režimu říkalo (a který si sám říkal) "náš pracující". Jeho základní charakteristiky dnes jako dříve jsou: Za prvé: poměrně velkorysý přístup k pravidlům českého pravopisu. Patrně je dán tím, že autor tvoří ve spěchu a ze značného citového přetlaku. Je ovšem omyl domnívat se, že ovládat PC je složitější než záchodovou zeď a vyžaduje to jakési vzdělání: úroveň některých bakalářských prací (pokud jde o gramatiku, proboha, ne o sprosťárny) není o moc vyšší. Za druhé: zdravé sebevědomí: pracující ví, že mluví za celý národ. Proto píše "my občané". Za třetí: základní vlastností pracujícího je jeho slušnost. Je tak mohutná, že si může dovolit užívat hojně sprostých výrazů. Ví, že ji tím neohrozí. Za čtvrté: pracující člověk se nevyznačuje jednoduše tím, že pracuje, ale tím, že pracovat musí, ačkoli se mu nechce. Citová krize, která z toho plyne, ho dopuje k boji s různými intelektuálskými povaleči. Za páté: sympatie pracujícího patří ČSSD (jen proboha aby se nezapletla s povaleči!) a ODS, zároveň neslyší rád, když se mluví špatně o komunistech. Český pracující je ten, kterého oslovili v posledním půlroce Zeman s Klausem ve věci národních zájmů, k jejichž obhajobě přizvali i KSČM. Za šesté: proto se jeho hněv obrací proti kolaborantům a zrádcům národa, placeným z nepřátelské ciziny, a též proti zaprodancům a zkrachovancům jako je Jiří Ruml. V tom je jakási kontinuita s minulým režimem, ostatně nebylo všechno jen špatné. Naslouchejme českému pracujícímu. Není na vymření, naopak, jeho hlas zní stále silněji. Kdo chce dát dohromady atraktivní politický program, nemůže ho obejít. A proto: Vzhůru, Čechie!
23. června 2002
|