ARCHIV

Česká republika po volbách

Všechny volby, které Česká republika od svého vzniku zažila, mají některé společné vlastnosti. Především: každé přinesou voličům překvapení hraničící s šokem. A za druhé: výsledek je vždycky horší, než v těch předchozích. Tak se postupně drolí sebedůvěra české společnosti, která má sklon považovat se za jakýsi středoevropský zázrak demokracie. Kdyby toho nebylo, nesli bychom patrně své neúspěchy (kdo nemá občas neúspěchy!) s větším klidem a sebevědomím.

Volbám letos předcházel úporný zápas dvou nejsilnějších stran, ČSSD a Klausovy ODS. Dlouho to vypadalo, že ČSSD, obtížená čtyřmi roky vládnutí, neobstojí - ale nevelký náskok ODS se postupně zmenšoval. Druhou velkou otázkou bylo, jak obstojí volební Koalice křesťanské KDU-ČSL a liberální US-DEU v soutěží s komunisty. Bude schopna stát se koaličním partnerem jedné z velkých stran?

První volební odhad, zveřejněný ve chvíli, kdy se zavřely volební místnosti, vypadal optimisticky: odpovídal zhruba tomu, co se noc před volbami zdálo prezidentu Havlovi a pražským intelektuálům. Slušná volební účast, přesvědčivé vítězství sociálních demokratů, dobrý výsledek Koalice, který zaručí budoucí společné vládě se sociálními demokraty dostatečnou většinu. Postupně, jak se odhady upřesňovaly, dostal idylický obrázek dvě podstatné trhliny: volební účast byla velmi slabá, 58% proti 74% z roku 1998, a Koalice v soutěži s komunisty pohořela. Parlamentní většina pro její případnou koalici s ČSSD se ztenčovala a ztenčovala, a nakonec se zarazila na jednom jediném hlasu. Čeští komunisté (strana zcela nereformovaná a taky nereformovatelná) dosáhli jako jediní výrazného volebního zisku. Všechny ostatní strany více či méně tratily. Volební výsledek se změnil ve zlý sen.

Čeští komentátoři mají sklon vysvětlovat nízkou volební účast zklamáním voličů z čtyřletého trvání tzv. opoziční smlouvy mezi vládnoucí ČSSD a ODS: za dohodu o rozdělení parlamentních funkcí po volbách 1998 se ODS zavázala, že během volebního období nevyvolá hlasování o důvěře menšinové sociálnědemokratické vládě. Opoziční smlouva měla však své přednosti: zaručila po čtyři roky politickou stabilitu, umožnila ČSSD, aby se kultivovala a naučila vládnout; pravice byla přitom schopna blokovat některé její výstřední nápady. Naproti tomu nemravné společné plány obou silných stran na ovládnutí elektronických médií, účelovou změnu volebního zákona a destrukci ústavy se podařilo překazit. Česká veřejnost rozhořčení z opoziční smlouvy vcelku nesdílí. A tak halasná propaganda o zkaženosti české politiky dokázala přesvědčit hlavně potenciální stoupence Koalice: ti pak k volbám nešli. Stejně kontraproduktivně působila i volební kampaň, v níž se strany a jejich čelní představitelé navzájem dosti intenzivně ostouzeli. Výsledný dojem byl: politika je svinstvo. Volební antikampaní zůstali nedotčeni jen komunističtí voliči; naopak, utvrzovala je, že se rozhodli správně.

Právě díky nízké volební účasti zmnožili komunisté počet svých mandátů ve dvěstěčlenné poslanecké sněmovně z 24 na 41.Komunističtí voliči jsou ukáznění a strana disponuje ve srovnání s ČSSD a ODS mohutnou členskou základnou, zděděnou z minulosti. Komunisté ovšem získali i nové hlasy - nejvíc se jich přelilo z ČSSD. Jsou to lidé, které v roce 1998 strhl tehdejší předseda ČSSD Zeman radikální rétorikou, slibující tvrdé zúčtování s rozkradači, tuneláři a nepřáteli lidu. Politika sociálně demokratické vlády nenaplnila jejich očekávání a odchod Miloše Zemana do politického důchodu dovršil jejich deziluzi.

Na úspěchu komunistů se ovšem spolupodepsala i nacionalisticky laděná volební kampaň ODS, postavená na "obraně národních zájmů" s protiněmeckým, protirakouským a nakonec i protimaďarským podtextem. Odpovídá dlouhodobé orientaci emancipační české politiky od 19. století. Komunisté se k ní během druhé světové války připojili a po válce se jí postavili do čela. Pokračují v tom dodnes. Kampaň ODS tak paradoxně přispěla k věrohodnosti komunistické politiky,v stejně jako to, že z Klausovy (a taky Zemanovy) iniciativy byli komunisté přizváni k přípravě parlamentní rezoluce o nezrušitelnosti Benešových dekretů (rezoluce byla přijata bez rozpravy a jednomyslně, což je v demokratických poměrech neslýchané).

Konečně je třeba zmínit, že česká společnost je tradičně komunistickým myšlenkám otevřena (i když si to mnoho lidí ani neuvědomuje). Komunisté byli relativně silní i v meziválečné ČSR, ač ve svobodných volbách nikdy nedosáhli takového úspěchu jako letos.

Výrazné vítězství ČSSD nad ODS je vynikající volební úspěch (v postkomunistické zemi se zatím málokomu podařilo vyhrát volby dvakrát po sobě). ČSSD ho dosáhla díky slušným hospodářským výsledkům, pokračující privatizaci, uspokojivé sociální situaci (během její vlády se nijak výrazně nezhoršila). Proces přibližování k EU se po počátečních otřesech dostal do pohybu. Straně velmi pomohl dobrovolný odchod Miloše Zemana z politické scény - bývalý předseda se vzhledem ke svému skandálnímu chování a podezřelým spolupracovníkům nakonec stal pro ČSSD dosti velkou přítěží. Nový předseda Špidla si nechal záležet na tom, aby se strana ve volební kampani profilovala vlídnou tváří. Pomohl mu Václav Klaus, který podcenil význam změn ve vedení ČSSD, nechával si dlouho otevřená dvířka k povolební spolupráci a dal se v závěru kampaně protivníkem zaskočit. Špidla se nakonec vyjádřil zcela zásadně proti jakékoli spolupráci s ČSSD a ve dvou televizních diskusí zaskočeného Klause zjevně předčil. Předvedl se jako politik, který říká předem a jasně, s kým chce po volbách spolupracovat a s kým ne ODS se na poslední chvíli pokusila neobratně zopakovat "mobilizaci" proti socialistům z roku 1998, a tím dovršila svou porážku.

Volební výsledky umožňují teoreticky trojí způsob, jak dosáhnout parlamentní většiny. Velká koalice ČSSD a ODS by měla v Poslanecké sněmovně obrovskou převahu, ale Špidla něco podobného předem vyloučil a uražený Klaus nemá zájem. V ČSSD jsou sice přívrženci spolupráce s Klausovou stranou (zbytek Zemanových přívrženců), jenže vstřícností k ODS by nové vedení vlastně přiznalo neschopnost dodržet předvolební sliby.

Koalice s komunisty by měla solidní většinu 111 hlasů (v roce 1998 by obě strany dohromady parlamentní většinu nedaly, chyběly jim tři hlasy). Problém je, že usnesení sjezdu ČSSD takovou spolupráci na vládní úrovni zakazuje. Možná je ovšem tichá komunistická podpora menšinové sociálně demokratické vlády. (Menšinová vláda by přitom pochopitelně případ od případu mohla hledat podporu i u ODS, KDU-ČSL a US-DEU.) Tento způsob vládnutí by někteří členové vedení strany přivítali. Zásadně jej neodmítá ani Vladimír Špidla, nechává si ho v záloze. V každém případě by to byla neprůhledná spolupráce postavená na zákulisních politických čachrech. Nikdo by nevěděl, co ČSSD komunistům za podporu v té či oné věci slíbila. A dnešní zuřiví kritici opoziční smlouvy by na ni s lítostí vzpomínali.

Vladimír Špidla ovšem zatím vyjednává s Koalicí KDU-ČSL a US-DEU. Koalice původně sestávala ze čtyř stran, dvě malé mimoparlamentní se ovšem podařilo eliminovat. Vnitřní neshody, které provázely existenci tohoto málo sourodého uskupení, vedly k trvalému úbytku jeho preferencí. Kdyby se KDU-ČSL a US-DEU nebyly zbavily svých souputníků, nedostala by se koalice vůbec do sněmovny, protože podle nynějšího volebního zákona se koalicím zvyšuje pětiprocentní hranice na násobek počtem stran, které ji tvoří. V procesu "sjednocování" si zejména relativně silná KDU-ČSL, klerikální strana se zázemím na moravském venkově, počínala jako kukaččí mládě: nakonec ve volbách výrazně oslabila svého zbývajícího partnera, US, politický klub pražských intelektuálů, kteří kdysi znechuceni opustili Klausovu ODS a těší se přízni prezidenta Havla. Umožnily jí to tzv. preferenční hlasy. Volič má právo zakroužkovat na kandidátní listině strany dva kandidáty: pokud kandidát nashromáždí minimálně sedm procent těchto hlasů, posunuje se na kandidátce k prvnímu místu. Úprava, přijatá letos na podzim z iniciativy ODS (předtím byla hranice pro posun na kandidátce 10%, tolika preferenčních hlasů však dosáhl jen málokdo) učinila z předem dohodnutých společných kandidátek Koalice cáry papíru. KDU, disponující silnou členskou základnou (existovala i v době komunistické diktatury) se podařilo učinit zázrak, srovnatelný s tím, jak Kristus nasytil zástupy pěti chleby a dvěma rybami; zdá se ovšem, že mu nenápadnou instruktáží, která zazněla i z kazatelen katolických kostelů, trochu napomohla: ačkoli celé uskupení ztratilo proti sečteným hlasům KDU a US z roku 1989 skoro 3,5% , KDU má nyní o mandát více než před čtyřmi lety. Zato řada kandidátů US včetně dvou místopředsedů strany se do Poslanecké sněmovny vůbec nedostala, počtem preferenčních hlasů je předstihli lidovci.

Koalice ČSSD s tímto nesourodým uskupením by měla ve Sněmovně většinu jediného hlasu. US-DEU ovšem měla letos v předjaří nešťastný nápad, že kandidátky obohatí "osobnostmi" z občanských iniciativ. Tak se do Sněmovny dostali evangelický farář Svatopluk Karásek, někdejší hvězda pražského undergroundu, a herečka Táňa Fischerová, kterou na volitelné místo vynesly preferenční hlasy. Otázka, jak mohou lidé bez politických zkušeností a politické kázně přispívat k akceschopnosti vlády, disponující většinou jednoho jediného hlasu, působí panu Špidlovi nepochybně bezesné noci. To, že si nechává v záloze jakousi tichou spolupráci s komunisty, je za těchto okolností aspoň lidsky pochopitelné. Jinak by tento neukázněný houfec podrazníků a anarchistů sotva zvládnul.

Maximum, jež lze od vratké vlády očekávat, je, že dovede zemi do Evropské unie. Tady je ovšem jistý problém: Češi mají jinou představu evropanství, než jaká panuje na Západě. EU má být v české představě síla, která českou společnost ochrání před německým nebezpečím. Tak to taky řekl Vladimír Špidla v předvolební kampani. V českých představách se bezpečí čelí budováním železných opon. Nekomunistická část českého politického spektra táhne oponu mezi ČR na jedné straně a Německem, Rakouskem, případně Maďarskem na straně druhé. Zárukou bezpečnosti jsou "západní spojenci" (Francie, Velká Británie a především USA) a ovšem taky Rusko. Účelově se počítá i s Poláky, jejichž samozřejmou povinností v českých představách je bránit Čechy před Němci a jejich virtuálními spojenci. Představy KSČM, která ovšem vstup do EU odmítá, jsou trochu podobné. Problém KSČM totiž není jen to, že je extremistická strana nebo že se nevypořádala se svou krvavou minulostí; nýbrž především v tom, že byla vždy depoziturou ruských imperiálních zájmů. Její představa železné opony se kryje s tou z let 1948-89 a od představy nekomunistických stran se tedy příliš neliší. Proto mohli Klaus se Zemanem KSČM tak snadno vtáhnout do společenství "národních zájmů".

Zjevní přívrženci evropské integrace (ČSSD a Koalice) by měli v parlamentu většinu pouhého jednoho hlasu. Pokud by uspěli, byla by Evropská Unie pro českou společnost příznivým prostředím, v němž by mohla např. vyléčit své nacionální mindráky. Není to ovšem žádný všelék, Češi si musí aspoň v tom základním umět pomoci sami.

Česká republika představuje po letošních volbách o hodně nejistější politický terén než před nimi. Pokud koalice proevropsky laděných, ve srovnání s ODS a KSČM umírněných nacionalistů nevznikne nebo se neudrží, promění se v zákeřný močál. A lidé, kteří v posledních dvanácti letech podlehli sladkým svodům svobody, se budou muset zase poohlížet, kde nechal tesař díru.

19. června 2002; psáno pro polský list Gazeta Wyborcza