ARCHIV

Poučení z krizového vývoje

Jakmile opadne vzrušení, nabuzené volebním dramatem (a o volební dramata se špatným koncem není v České republice nouze), je čas na pokusy o zobecnění volebních zkušeností z posledních let. Pokud jde o volby do Poslanecké sněmovny, tedy o ty zdaleka nejdůležitější, nabízí se hned několik závěrů.

Za prvé: stalo se už jakýmsi rituálem, že bezprostředně po uzavření volebních místností nabídne ČT divákům odhad, který je naladí do růžova a učiní je naprosto bezbrannými vůči návalu Jobových zpráv, jež se na ně potom valí. Je zajímavé, že výsledek sečtení hlasů v prvních 756 obvodech byl, pokud jde o celkové vyznění voleb, daleko přesnější než původní odhad: signalizoval poměrně přesně nárůst hlasů komunistů a propad koalice. Výsledek voleb je ovšem katastrofický a mluvit o vítězství "levice" nad "pravicí" je totálně zavádějící: zvítězili sice proevropsky orientovaní, umírnění nacionalisté nad šovinisty, tj. izolacionisty z ODS a komunisty, ale o jeden jediný hlas. Vzhledem k tomu, že Koalice měla v předjaří geniální nápad obohatit své kandidátky o chaoty z řad "občanské společnosti", dá se říci, že případná koalice ČSSD - US - KDU bude mít v parlamentě většinu jednoho hlasu Svatopluka Karáska. Špidla by musel být šílenec, kdyby šel do podobného dobrodružství, a vedení strany by muselo ztratit pud sebezáchovy, kdyby mu to dovolilo. Nehledě k tomu, že životnost podobné vlády by se - stejně jako po roce 1996 - počítala na měsíce.

Za druhé: zdá se, že platí zásada "každé následující volby dopadnou vždycky ještě hůře než ty předchozí". V podstatě jde o to, že každé další volby vytvářejí ještě hlubší patovou situaci. Skeptik by z toho mohl vysoudit, že parlamentní volby se jako prostředek politiky pro českou společnost nehodí. Pravda je, zdá se, právě opačná - česká polistopadová společnost se ještě s parlamentarismem nenaučila zacházet. V roce 1996 si Miloš Zeman vybojoval právo bezprostředně ovlivňovat vládní politiku. V roce 1998 se dostal k vládnímu kormidlu. Dnes si komunisté vytvořili předpoklady, aby v budoucnu zopakovali Zemanovo vítězné tažení. Čeká nás snad příště opakování něčeho podobného, jako byly volby v roce 1946, nebo snad nedej Bůh (vzhledem k tomu, že Národní fronta parlamentních stran už fakticky vznikla dohodou o Benešových dekretech) v roce 1948?

A za třetí: pravidelně vzniká situace, kdy si vítězná strana může své vítězství tak říkajíc strčit za klobouk. Nechci tím bagatelizovat znamenitý výkon sociální demokracie, které se bez ohledu na zátěž čtyřletého vládnutí podařilo volby opět vyhrát. Volby vyhrála mj. díky tomu, že se takticky a přitom důrazně na poslední chvíli distancovala od ODS. Teď se ukazuje, že pokud nechce spolupracovat přímo s KSČM (a to asi nechce), by pro ni ODS byla vlastně z hlediska techniky vládnutí jediným politicky jakž takž únosným partnerem. Spolupráce s ODS by ovšem v ČSSD posílila napětí mezi Špidlovým vedením a někdejšími Zemanovými stoupenci. Koketerie s KSČM bude vodou na mlýn pro levé, radikální složky sociální demokracie. Tento způsob vítězství může tedy Špidlovi a jeho vedení přenést jen velmi málo užitku.

Nakonec je třeba věnovat pozornost těm, kteří volby sice katastrofálně prohráli, ale přitom nejzásadněji ovlivnili to, co z nich vzešlo: totiž Koalici. Jde o výslovně charitativní uskupení. nejdřív promyšlenou volební antipropagandou (pokud volíte třeba ODS nebo ČSSD, ne vašich hlasech nezáleží, oni se stejně za vašimi zády nějak dohodnou) výrazně přispěli k mimořádně nízké volební účasti. Tím si sice pod sebou podřízli větev, ale zato výrazně pomohli svým bližním (nepřítel je taky bližní) z KSČM. Svým výrazným volebním neúspěchem pak vrátili do hry ODS, která podle volebních výsledků zůstala za ČSSD rozdílem třídy. A konečně: KDU projevila křesťanskou lásku i k svému koaličnímu partnerovi a nezanedbatelnou část jeho kandidátů připravila o bolestnou a nepříjemnou povinnost účastnit se v příštích čtyřech letech parlamentního života. Doporučoval bych KDU-ČSL (a nejen jí) zjistit si, zda náhodou při katolických bohoslužbách v týdnu před volbami nezazněly nepřímé návody na úpravu kandidátních listin. Věřím, že by se vedení strany při své pověstné zásadovosti proti něčemu podobnému rázně opřelo.

Mladá fronta Dnes 17. června 2002