ARCHIV

Co si můžeme vymyslet

Dušan Třeštík opět publikoval v Mladé frontě dnes (Národ v českém Babylonu, 5. 6. t.r.) svůj názor, že doba je zralá k tomu, abychom si znovu vymysleli svůj (český) národ. Jakkoli nepatřím k přívržencům jeho koncepce, uznávám, že poskytuje množství podnětů.

Zopakujme stručně, co Dušan Třeštík tentokráte říká: "prý" jsou u nás nejméně dva národy. Jeden zatuchlý staročeský národ jazyka a krve a druhý jako nepodstatná varianta národa evropského svaté říše bruselské. Jenže, nehodláme-li i nadále "blábolit" (kdo?) , přiznáme, že národy jsou v podstatě dvojího typu: francouzsko anglosaský, který splývá se státem, ale není s ním totožný, a druhý německo-středoevropský, založený na jazyku a "krvi". Občané západoevropského typu národa svěřují společné zájmy státu, jen tento typ má skutečné národní zájmy. U nás bylo vše od počátku jednodušší a zaostalejší: "…přišli obrozenci, kteří přesvědčili ještě neexistující národ…,že stačí zpívat národní písně a podporovat chudé literáty…". Nečetní realisté jim sice svérázný národní rozvoj kazili, "nic však s národem nepořídili". A dnes je naše potíž v tom, že "jsme už dlouho občanským národem západního typu", řídíme se však podle nesmyslných představ zděděných po obrozencích. Je třeba nový národ vymyslet, tentokrát jako národ skutečný.

Třeštíkovo pojetí je pozoruhodné tím, jak je posunuté vůči realitě. Sám je si toho vědom, když říká, že "prý" jsme dva národy. Dobře ví, že jsme národ jeden; dokonce svým způsobem "horší", než byl v první polovině předminulého století. Tehdy si Češi vymýšleli hrdinství předků, dnes si vymýšlejí, že zločiny předků byly hrdinnými činy. Posunuté je rovněž domnění, že francouzsko-anglosaský typ národa znamená vyřešení národnostní problémů; právě nyní je na západoevropských potížích s imigrací patrné, že etnický prvek je důležitý v každém národním organismu. A nejposunutější je domnění, že národ lze převést z jednoho "typu" do druhého definicí, vymýšlením. Vývoj národa je přírodně historický proces: v dřevních dobách existovalo nacionalistické pojetí národa, vymyšlené Jungmannem, a pokročilejší, dvojjazyčné pojetí Bolzanovo. Prosadilo se - pojetí "zastaralejší", Jungmannovo.

Národ však není bezohledně determinován "typem", svou činností a vůlí může povýšit svou existenci na vyšší úroveň. Český národ k tomu měl ve 20. století tři velké možnosti.

První možnost byla při založení samostatného státu. Tehdejší české politice se vytýká násilí vůči Němcům (státy však většinou vznikají při použití mnohem většího násilí) a jako pozitivum se zdůrazňují demokratické svobody občanů. To je pravda. Co však český národ pokazil, byl vztah k ostatním národům: ve střední Evropě vzniklo malé impérium s Prahou jako řídícím centrem pro Němce, Slováky, Poláky i Maďary v republice. Po celá dvacátá léta nedokázali Češi zrovnoprávnit ani Němce, ani Slováky: český národ zůstal hodnotou nejvyšší.

Napravit to mohl po druhé světové válce velkorysostí k poraženým Němcům a moderní úpravou státoprávního poměru k Slovákům a Maďarům. České elity a český národ tuto druhou možnost neuvěřitelně zmařily - konfiskací majetku Němců a Maďarů a vyhnáním třímilionového německého etnika. Nacionalistická česká politika nedokázala ani vytvořit základ pro solidní soužití Čechů se Slováky, o Maďarech nemluvě.

Třetí příležitost k povýšení české národní existence na vyšší rovinu poskytl pád komunismu v roce 1989. Nastal čas pro sebereflexi a pokání. Místo toho se již dvanáct let česká politika snaží prokázat, že prohřešky proti evropské kultuře a civilizaci, které předvedla vyhnáním Němců, nebyly náhodné, ale že patří k české národní identitě. Hájí Benešovy dekrety, hájí vyhnání Němců; souhlasí s ní 70 procent českého obyvatelstva. Jakpak by se Třeštíkovi nebo komukoli jinému podařilo vymyslet "nový" český národ tak, aby ho naše politika a dosavadní český národ přijaly? Nejspíš na základě husitských spanilých jízd…

Národ se vyvíjí, není třeba jej znovu vymýšlet, je zapotřebí usilovat o to, aby jeho celkové zřízení bylo demokratické, jeho jednání spravedlivé, aby byl vůči ostatním národům maximálně tolerantní, aby se snažil o co nejplodnější spolupráci se sousedy, aby pochopil své místo ve střední Evropě a v Evropě vůbec. Současný trend české politiky, uskutečňující se v množství reálných událostí, je opačný. Pokud teoretici o těchto událostech nechtějí nic vědět, slouží jejich teorie často k posvěcení minulých vin.

Emanuel Mandler