ARCHIV

Odkdy je spravedlnost ideologie?

Strašná dějinná kataklysmata typu druhé světové války, rozpoutané násilí, ne něž nelze odpovědět jinak, než zase násilím, nezbavuje nakonec všechny zúčastněné povinnosti pokusit se obnovit vratkou a válkou vychýlenou rovnováhu spravedlnosti. Je to úkol obtížný, žádá si čas, odstup, střízlivou rozvahu i důslednost. Občas taky bolí. Samozřejmě se nesmí křivdit vítězům - nekřivdit jim je lehké, oni se o to zpravidla dokážou postarat. Je však také třeba být spravedlivý k poraženým, a to už bývá těžší.

Spor o vyhnání sudetských Němců a o Benešovy dekrety, který se v české společnosti vede zcela veřejně už přes deset let, je nutnou součástí procesu obnovování spravedlnosti. Nikdo nepochybuje o tom, že Češi byli obětí německé agrese. Jde jen o to, zda si připustíme, jsme nebyli jen obětmi, ale že jsme se - vlastně až po skončení války - obtížili jistým dílem viny. Spor je vášnivý, jako vždy, kdy jde o to, zda si nějaké společenství dokáže přiznat i vlastní selhání. V úsilí vyhnout se této nepříjemné povinnosti projevují někteří našinci vynalézavost hodnou lepších cílů. Jedna finta, kterou zvolil naposledy Martin Komárek (Jde o česko-české vztahy, Mladá fronta Dnes 6. 6. 2002) spočívá v tom, že si účastník sporu uzurpuje právo postavit se "nad věc", vyšplhá se na pomyslný piedestal nestranného soudce, s opovržením pozoruje hemžení kolem sebe a udílí napravo i nalevo známky z chování.

První věc je simulace nestrannosti.K tomu je třeba především prohlásit, že jedna strana sporu je za osmnáct a druhá za dvacet bez dvou: a tak Komárek obviňuje kritiky vyhnání, že by nejraději posílali ty, co se bojí Němců, do koncentračních táborů a že prohlašují o svých odpůrcích, že je platí domácí tuneláři.

Pak se sluší dodat, že obě strany sporu si sice namlouvají, že chtějí tvořit veřejné mínění, ale ve skutečnosti se chovají krajně nedůstojně. Řvou jako paviáni. Tím si soudce vytváří jakýsi estetický odstup od způsobu, jak je pře vedena.

A konečně: zatímco obhájci i odpůrci vyhnání takhle vyvádějí, "lidé na Šumavě… řeší reálný problém: zda německá klientela přináší více peněz, nebo drahoty. Zaměstnanci smíšených firem uvažují, jak sloučit německý ordnung s českým švejkovstvím za sobeckým účelem zisku." Čili naši pracující mají ve skutečnosti docela jiné, věcnější starosti.

Pan Komárek ve skutečnosti jen rozmnožuje řady přívrženců tlustých čar za minulostí, malých zpětných zrcátek a klidu k tvořivé práci. Na základě tohoto způsobu argumentace není těžké nabýt podezření, že věc, o niž jde těm, co se tak zuřivě hádají, je panu Komárkovi vlastně fuk: proto považuje snahu dobrat se spravedlnosti za pouhou ideologii. Musím se přiznat, že jasné vyjádření pro vyhnání a pro dekrety by mi bylo milejší než takováhle blazeovaná lhostejnost.

9. června 2002