ARCHIV

V těchto volbách jde o mnoho

Političtí komentátoři podléhají občas pokušení ovlivnit dění na politické scéně bezprostředně v tom či onom rozumném směru. Nejjednodušším příkladem je soustavné lobbování pro nějaké politické uskupení, o trochu rafinovanějším shánění, případně rozhánění příštích vládních koalicí. Výsledek bývá nulový. Právem se namítá, že tato činnost má být vyhrazena politikům. Publicista oslovuje čtenáře, nikoli voliče.

Bylo by ovšem pokrytectví tvrdit, že komentátor může zapřít, co má rád a co je mu protivné, co považuje za správné a co za chybu. V současné době jde spíš o rozlišování mezi špatným a ještě horším. Upřímně řečeno, mohlo by být ještě hůř.

V souvislosti s nadcházejícími volbami se všeobecně rozšířily dvě teze: za prvé, že tentokrát (na rozdíl od minulosti) dvakrát o moc nejde: strany nemají co nabídnout a opakují ohraná hesla. A za druhé, že na voličově rozhodnutí zase až tak nezáleží, protože koalici nakonec strany upečou už bez jeho účasti, bez ohledu na stranický program a pravou či levou orientaci, jen na základě poměru sil. Oba názory jsou úplně falešné.

V těchto volbách jde ve skutečnosti daleko o víc než ve všech předchozích počínaje červnem 1990. Jde o to, podaří-li se nám zapojit do toho společenství, které jsme čtyřicet let toužebně a závistivě pozorovali skrze ostnaté dráty na hranicích. Euforie, která zachvátila českou společnost ve chvíli, když byla ČR přijata do NATO, se ve světle posledních událostí ukazuje jako nepodložená. Pro USA je v současné době z pragmatických důvodů významná spolupráce s Ruskem a NATO se ocitá tak trochu na druhé koleji. Navíc se dá očekávat, že chystané masivní rozšíření ho "rozředí". Rusko-americké partnerství staví malé středoevropské státy do nové situace. U nás si toho vedoucí politikové zatím nevšimli a úspěšně pokračují v rozeštvávání regionu. Pokud však zůstaneme mimo EU, pak nikoli v situaci Švýcarska, nýbrž spíše Turecka, ovšem o hodně slabšího. Včetně jeho úrovně dodržování lidských práv, která u nás mnohým lidem není zase až tak proti mysli.

Česká politika ovšem nestojí před volbou "národní zájmy" nebo "integrace". Jde o to, jak obojí skloubit a Jak zabránit tomu, aby se falešně pojaté "národní zájmy" nestaly ve skutečnosti překážkou integrace.

Také voličská podpora kandidujících stran je relevantní věc. Vítězství ČSSD bude znamenat posílení Špidlova křídla, "vlídnější tváře" strany. Dostane příležitost ukázat, nakolik je opravdu politicky funkční a nakolik je či není image populárních politiků založena na náhodách (není těžké být lepším ministrem obrany než Antonín Baudyš a je lehké těžit z přirozených sympatií obyvatelstva v době vandalského nájezdu antiglobalizátorů před dvěma lety). Vítězství ODS posílí zemanovské křídlo. I když je expředseda ČSSD zjevně upřímně rozhodnut opustit aspoň na čas politiku, může pak být jeho odchod stejně obtížný jako výstup z rychlíku, uhánějícího stošedesátikilometrovou rychlostí.

Výsledek Koalice rozhodne o tom, bude-li vůbec schopna stát se jedné ze silných stran koaličním partnerem. Přitom se dá předpokládat, že by už díky své malé soudržnosti mohla působit jako účinná brzda agresivní nacionalistické politiky, ať už prováděné programově (ODS) nebo v důsledku jakéhosi pudového primitivismu (ČSSD). Bohužel, z téhož důvodu je Koalice voličsky málo přitažlivá: její obliba opsala v zásadě tutéž křivku jako obliba hnutí typu Děkujeme odejděte nebo Televizní revoluce.

To, jak dopadnou volby do PS, rozhodne zprostředkovaně i o tom, kdo se v příštím roce stane Havlovým nástupcem na prezidentském trůně. Pokud by to byl Klaus nebo Zeman, je naděje na zcivilnění této funkce minimální. Tím nemá být řečeno, že by člověk měl morální povinnost volit nebo snad dokonce volit jen ty strany, které mají šanci dostat se do parlamentu. Člověk má v zásadě volit podle vlastního svědomí. Nýbrž jen, že heslo: ať už zvolíte toho či onoho, oni se nějak za vašimi zády dohodnou, je falešné. To, jak bude vypadat příští česká politika, na níž velmi záleží, závisí na voličské podpoře.

Mladá fronta Dnes 10. června 2002