ARCHIV

Tvrdík, gripeny, spící obr

Ministr Tvrdík musel v senátní debatě o nákupu nadzvukových stíhaček čelit námitkám, že je nepotřebujeme: nikdo nás totiž údajně neohrožuje. Pokud jde o Rusko, reagoval emotivně: "Vy opravdu věříte, že ten spící obr je bezpečný?" Senátoři tomu věří a zákon o úhradě gripenů odmítli. Moskva na ministrova slova reagovala podrážděně.

Čeští politici nasměrovali, jak se zdá, v současnosti své obavy jiným směrem. Jejich nepřáteli jsou Němci, Rakušané a Maďaři. Ozvaly se dokonce hlasy, že Rusy by bylo vhodno přibrat za spojence. Pokračují v ruské ruletě rozehrané v polovině devadesátých let, když se po Kinkelových výrocích o Postupimi česká levice obrátila o podporu mj. k Jelcinovi.

Problém, zda koupit či nekoupit gripeny je jen malá viditelná část českého bezpečnostního ledovce. Jeho věcná podstata je skryta pod hladinou politického lobbysmu. "Potřebujeme nadzvukové stíhačky nebo ne?" je jen dílčí část otázky: "potřebujeme se bránit nebo ne?" Nechat obranu našeho vzdušného prostoru na Němcích nám nevoní: spoléháme na to, že tu nám pomůže ten, tu zas onen (třeba i Rusové, noví kandidáti na spojence?). V každém případě, armáda budovaná na defetistické tezi, že sami se stejně neubráníme, a proto se o to ani nemusíme snažit, bude nebojeschopná, byť i byla stokrát profesionální. Faktická nebojeschopnost ovšem patří k image České republiky jako malého vzteklého ratlíka, který štěká na všechny psy v sousedství, kousat pořádně neumí, a myslí si, že to ani nepotřebuje, protože až bude nejhůř, přijde mu nezištně na pomoc některý z velkých řeznických hafanů, které má za kamarády. To je historická tradice české vojenské doktríny, Zatím se příliš neosvědčila.

V poslední době se geopolitická situace v našem regionu dosti výrazně změnila. Na euforii z přijetí do NATO je lépe zapomenout. Představa houfu, v němž budeme chráněni před opakováním toho, co nás potkalo v letech 1948 a 1968, dostává malé, leč významné trhliny. Po trpké zkušenosti loňského září vedou ohledy na národní bezpečnost USA ke spolupráci s Ruskem. Rusko, rovněž ohrožené terorismem, potřebuje spolupráci USA. NATO se stává významnou, leč druhořadou záležitostí a jeho masívní rozšíření (tj., jak by řekl senátor Zieleniec, "rozředění") letos na podzim tuto skutečnost jen podtrhne. A tak se otvírají se dveře k tomu, aby Rusko hrálo i ve střední Evropě novou, docela specifickou roli.

Nejde o to, strkat zlobivým senátorům pod nos ruského strašáka. Dnešní Rusko se v mnoha ohledech liší od někdejšího SSSR. Především je od nás dál a je o dost slabší. Je neopochybně také civilizovanější a o hodně svobodnější. Pomalu se staví na nohy hospodářsky. V poslední době nabývá na významu i mezinárodně politicky. Má inteligentní a schopné vedení. To vše jsou, prosím, pozitivní změny! Rusové byli ovšem v komunistické epoše v lepší situaci než porobené země, mohli se opřít o jakousi kontinuitu ruského vlastenectví. Díky tomu byla např. KGB elitní organizací, co do úrovně nesrovnatelná např. s StB. Likvidace bolševismu byla aspoň zčásti jejím dílem a Rusové to zvládli poměrně civilizovaným způsobem, a i za to si zaslouží uznání.

Zde je ovšem třeba s chválou Ruska přestat. Kočka je velmi užitečné a dokonce roztomilé zvíře. Je ovšem skoro nemožné ji odnaučit, aby kromě myší tu a tam neulovila taky nějakého ptáčka - zpěváčka. Zpěváčkům v "blízkém pohraničí" (Rusové ho zpravidla chápou dosti velkoryse) nastanou krušné chvíle. Snaha způsobit mrňousům ve svém okolí jakési vnitřní potíže, a pak, když to okolnosti dovolí, je sežrat buď z části, nebo v celku, patří ke stinným stránkám ruské tradice. Že obrana proti ruskému kočičímu reflexu je možná, dokázali kdysi Finové: poté, co podrápali Josefa Visarionoviče na čenichu, se k nim choval podstatně ohleduplněji než k českým vrtichvostům, ačkoli Finsko ve válce bojovalo na německé straně a my jsme, jak známo, válku vyhráli.

Znamená to vlastně jen jedno: spolupráce malých středoevropských národů, o níž kdysi hovořil František Palacký, je stále aktuální. Palacký navrhoval reorganizaci Habsburské monarchie, věc ztroskotala na její prohnilosti. Dnes by to mělo být jednodušší, jenže dosavadní indolentní politika ČSSD k Rakousku a nakonec i Maďarsku, indolentní politika ODS ke středoevropské spolupráci všeobecně a různé pokusy o resuscitaci čechoslovakismu coby česko-slovenského spojenectví proti sousedům) svědčí o opaku.

Najít způsob, jak vyjít s Ruskem, je společný náročný úkol pro malé středoevropské státy. Protože korektní a přátelské vztahy jsou v oboustranném zájmu. Je jen nezbytné, aby obě strany dobře věděly: odsud až pocud.

8. června 2002