ARCHIV

Národní fronta odspoda!

Už jsme si na to zvykli a ani nám nepřijde oněch 100 % poslaneckých hlasů pro rezoluci, že si na výsledky druhé světové války sahat nedáme. Život jde dál, máme jiné starosti. Ale jednomyslnost parlamentních stran byla aspoň v tom smyslu užitečná, že předvedlo situaci našeho národa a státu z úplně jiného hlediska, než jsme na to zvyklí. Jestliže až dodnes hovořili o Národní frontě pouze notoričtí zlotřilci (jeden z nich je podepsán pod tímto článkem), nyní tato pozoruhodná struktura vyvstala před námi přímo fyzicky, materiálně. Lze ji charakterizovat jednomyslností - v daném případě v obraně všeho chybného, čeho se dopustila česká politika bezprostředně po druhé světové válce, zejména v obraně Benešových dekretů - i rozsahem této jednomyslnosti. Národní fronta, jak to má být, zahrnuje všechny parlamentní strany, včetně strany komunistické, a také prezidenta republiky.

Tato struktura, o jejíž zřetelný obraz jsme byli po půl století ochuzeni a nyní je v plné funkční pohotovosti, nemůže vést k ničemu dobrému. Zvláště proto ne, že k tomu, aby existovala, potřebuje výrazný motiv - protivníka a co víc, vážného nepřítele. Naše nynější Národní fronta má nepřátele dva a ti navzájem souvisejí. Jednak je to nezpracovaná minulost naší poválečné národně socialistické revoluce, ztělesněná v hantýrce naší politiky jako výsledky druhé světové války, jednak nepřátelská rezidua z té doby, zejména sudetští Němci. Rozum dá, že tací nepřátelé na Národní frontu nevydají. A tak je Národní fronta vybudována na ideji, že Benešovy dekrety (které až dosud zná velmi málo z našinců) jsou jakožto součást výsledků druhé světové války přímo základem naší národní existence, a protože naši nepřátelé by na nich chtěli něco měnit, popřípadě je zrušit, musíme se semknout. V Národní frontu. Skutečně je to Národní fronta, přestože dnes se tak tomu neříká.

Národněfrontovní ideové a politické podvrhy nezadávají důvod k dobré náladě. Ještě smutnější je, že podobně jako její předchůdkyně v letech 1945-1948 také nynější Národní fronta se nemůže spokojit s jednotou na nejvyšší úrovni. Jak by to vypadalo, kdyby ti nahoře byli v otázkách pro národ zásadních jednotni, ale dole probíhal o těchto otázkách spor! Také "dole" tedy musí být jednota a o to, aby se vytvořila a trvala, se už nějakou dobu starají rozhlas a televize pomocí pořadů, které jsou šité na míru názorům a stanoviskům, v nichž se nesmíme lišit. Dějí se pak takové divné věci, jako že v pořadu příznačně nazvaném "Na ostro" pokládá redaktor německému historikovi, jehož vývody ostatně nevybočovaly z rámce jednoty, tak selankovité otázky, že by se pořad spíš mohl jmenovat "Na měkko". Naopak na předsedu landsmanšaftu se přítomní v témž pořadu hrnuli jako smečka inkvizitorů - a dávali inkviziční otázky (neřekl jste ano-ne, jak si to vlastně představujete? - Urážíte nás používáním pojmu Benešovy dekrety /!/, zatímco jde o dekrety prezidenta republiky…).

Návod na přípravu jakýchkoli národněfrontových pořadů, statí či přednášek je jednoduchý. Musí se znatelně lišit od textů a pořadů "předdeklarační" doby, která požadovala ideologickou podjatost. Dnes musíme být ideologicky podjatí tak, aby bylo naopak zřejmé, že jsme objektivní a že se vůbec nevyhýbáme nepříjemným skutečnostem. Diváka (posluchače, čtenáře) přesvědčíme fakty.Tak kupříkladu z poválečné doby, kterou už málokdo pamatuje, vybereme jednu autentickou scénu z ústeckého masakru a celkem slušně o ní pohovoříme. Toto povídání vložíme do delšího textu, který je podobně ideologicky podjatý, jako tomu bylo před pěti šesti léty. O ostatních hrůzách národně socialistické revoluce v roce 1945 prostě pomlčíme. A hle, hned se pořad (přednáška, článek) náramně zmodernizuje a zvěrohodní.

To ale nestačí. Je třeba dát človíčkovi tam "dole" najevo, že si může v daném oboru (například v historii) myslet, co chce, ale to, co si takto "svobodně" myslí, musí převzít ze zbrojnice národněfrontovních idejí a zásad. A tak se děje podivná věc, že se celé důležité instituce začínají chovat jako nějaký druh politické strany. Že nemusí jít jenom o vysloveně politické záležitosti, to dobře ukazuje příklad LOK. Podaří-li se dr. Rathovi pokračovat ve vytváření jednoty na základě distance od "nepřátel" ve vlastních řadách (mají jiný názor!), může se LOK stát zdárnou součástí vzniklé Národní fronty. Přinejmenším stejně trapnou, v tomto případě politicky trapnou věc přichystalo Sdružení českých historiků. Tato instituce zaútočila na "ochotníky" a "amatéry", čímž myslí individua, která se zabývají minulostí a vyjadřují se k ní, přestože nevystudovala historii a nezaujímají oficiální stanoviska jako toto Sdružení. Trend takového násilnického chování institucí je jasný: musíme být jednotni v činech i v myslích…

Ani trochu nejde o maličkosti. Kde to všechno skončí? I kdyby to končilo "pouze" tabuizací nepříjemných individuí, bylo by to velmi nepříjemné. Už proto, že by to byl další krok oním směrem, v němž demokracie zůstává za našimi zády. Máme vůbec šanci existovat s Národní frontou v Evropské unii, když spějeme od demokracie k autoritativnosti? Jestliže poslanci hlasují jednomyslně, jsou politické strany zbytečným luxusem. Budeme-li jednomyslně uvažovat i my "dole", pak abychom se rovnou přidali k Alláhovi. Jak daleko dopředu vlastně myslí naši politikové? Pořád se mluví o národních zájmech a jde přitom o něco úplně jiného. Avšak základní národní zájem je dnes průzračně zřetelný: napřít všechny síly k obratu směrem k demokracii.Směrem k národní toleranci a k spolupráci se sousedy. Což znamená zády k Národní frontě. Může se stát takový zázrak?

Emanuel Mandler