ARCHIV

Normalizace s lidskou tváří

Po dvanácti letech jakéhosi tápání, které se chvílemi podobalo svobodě, dostává nyní český postkomunistický režim v České republice konečně pevnější tvary. Není to důsledek nějakého cílevědomého politického úsilí, ale spíš jakýsi samospád, daný chybějící vůlí ke svobodě. Rýsují se základy státní ideologie: posláním České republiky je hájit demokratické hodnoty a střežit výsledky druhé světové války ve střední Evropě. V této věci panuje konsensus mezi všemi parlamentními stranami, ale i mimo parlament. Podle ministra vnitra je dokonce národní jednota závazná nejen pro politiky, ale např. i pro olomouckého arcibiskupa.

O tvorbu ideologie pečují různé státní a oficiózní instituce. Zároveň se množí náznaky toho, že je třeba veřejný život očistit od zrádců a odpadlíků. Politici ODS a ČSSD v čele s ministrem kultury útočí na tisk v německém vlastnictví, v Právu se po dvanáctileté pauze opět objevují požadavky kriminalizovat činnost těch, co národní jednotu poškozují.

V souvislosti s tím prostupuje český veřejný život úsilí určitá témata (a dokonce lokality či předměty) sakralizovat, z jiných zase udělat tabu. To znamená návrat do světa, v němž žili naši předkové před několika tisíci lety a jejž se pokusil obnovit ruský bolševismus. Evropský vývoj od přijetí křesťanství k osvícenství znamenal neustálé omezování toho, co je posvátné a co je tabuizováno, a rozšiřování prostoru svobody, kde všechno podléhá nezaujatému, racionálnímu posouzení, kritice. (I tak jsou ovšem věci, které smějí a mají být člověku svaté, jenže ty "nejsou z tohoto světa".)

Příkladem tabuizace je rozsudek nad vydavatelem Zítkem: sodu dal najevo, že Hitlerovu knihu považuje za nebezpečný jed, proti němuž je normální, rozumně uvažující občan bezbranný a musí tedy být státem ochráněn. Množí se pokusy podobně tabuizovat uvažování o vyhnání Němců. Naopak má být uchráněna nedotknutelnost Národního památníku před zneužitím pro účely reklamy (ministr Dostál se v Právu z 3. 5. zamýšlí, zda by takové objekty neměly být chráněny zákonem). Podobně byla zcenzurována výstava nonkonformního umění na Pražském hradě.

Neblahým důsledkem opoziční smlouvy (měla samozřejmě i pozitivní dopad) je faktická legalizace politického kartelu. Postkomunistická politika trpí podobným neduhem jako postkomunistické hospodářství. V našem prostředí je dosud o opravdu nadané lidi nouze, a tak ti nemnozí snadněji podlehnou pokušení vyhnout se konkurenčnímu boji jakousi tichou dohodou. Dohoda o "národních zájmech", k níž byli přizváni i komunisté, představuje takovou základnu. V tuto chvíli u nás neexistuje politická opozice v pravém slova smyslu. A to znamená, že je ochromen korektní, ale neúprosný politický boj jako prostředek jímž se má ověřit a prosadit správná politika.

Za zmínku stojí rovněž jakási zběsilá radost, s níž česká politika a především Miloš Zeman v posledním půlroce ničí zárodky smírného vyrovnání mezi kdysi znepřátelenými středoevropskými národy a vrací se k romantickým stereotypům devatenáctého století. Tu je třeba vzít v úvahu něco, co je v rozporu s naší představou o Česku jako středoevropské baště demokracie. Některé země, na něž se rádi díváme skrze prsty (Maďarsko, ale třeba i Rumunsko) sice v minulosti nebyly tak úspěšné v uskutečňování občanských svobod, ale mají hlubší a delší tradici vlastní státnosti, politiky a diplomacie. To by se nemělo bagatelizovat: nejhrůznější zážitek, který jsem si odnesl ze svého krátkého působení na Úřadě vlády ČR, byla dětinská bezstarostnost, s níž se tam generovala zcela zásadní rozhodnutí.

Proč česká společnost po dvanácti letech od převratu dospěla až sem? Páteř české společenské elity dnes tvoří nejkultivovanější vrstva husákovských kulturträgrů a manažerů. Tito lidé se nejprve s radostí zbavili svěrací kazajky rigidní komunistické ideologie, různých režimních diktátorů a diktátůrků, a pak taky "asociální", nepřizpůsobivé části disentu ("totálně diletujícího, výstředního póvlu, jehož kvalifikace pro účast na rozhodování je naprosto nulová", jak kdysi napsal režisér Hřebejk). Dnes se pomalu prosazuje jejich pojetí českých dějin, svobody a demokracie. A člověk se nestačí divit.

Mladá fronta Dnes 25. května 2002