ARCHIV

Může nás stát učinit mravnějšími?

Senát Parlamentu České republiky projednal poslaneckou novelu zákonů č. 40/1995 Sb. O regulaci reklamy a č. 468/1991 Sb. O provozování rozhlasového a televizního vysílání ve znění pozdějších úprav. Podstatou navrhovaných změn je takřka úplný zákaz reklamy na tabákové výrobky. Poslanecký návrh poputuje zpět do Sněmovny s řadou pozměňovacích návrhů, které zákaz dosti podstatně zmírňují. Protože ve Sněmovně prošel dosti těsnou většinou a také díky dosti značné absenci poslanců při hlasování, je nepravděpodobné, že by se striktní zákaz podařilo uplatnit.

Člověk ba snadno mohl nabýt dvou dojmů: za prvé, že šlo o střetnutí tabákové lobby s mravními absolutisty, a za druhé, že celá věc není až tak důležitá. Obojí je fatální omyl.

V rozpravě argumentovali odpůrci zákazu tím, že reklama na tabák ještě neudělala z nekuřáka kuřáka, její účinek je v tom, že orientuje kuřáky na určité druhy cigaret. Zastánci tvrdí, že reklama svádí ke kouření nezletilé, neboť představuje kouření jako společensky atraktivní zvyk. Rozumný názor zastává senátor Václav Fischer: upozornil, že zákazy ještě nikdy nic nevyřešily, že kouření je sice projev slabosti, ale zákon útočí na svobodu člověka rozhodnout se, zda slabosti podlehne nebo ne.

Spor se sice vede o maličkost, ale dotýká se zásadní věci, na niž senátor Fischer upozornil: do jaké míry má stát právo strkat svůj všetečný nos do záležitostí vyhrazených svobodnému rozhodnutí jedince a nutit lidi formou příkazů a zákazů být podle jeho představ, tj. podle představ jeho osvícených představitelů lepšími a ctnostnějšími. Zákaz tabákové reklamy je vlastně jakýsi projev cenzury (sejde z očí, sejde s mysli) a volně tak souvisí s kauzou vydavatele Hitlerova Mein Kampfu. Jistě, kouření je projev slabosti a člověk by neměl ve vlastním zájmu poškozovat své zdraví. Zda to bude dělat nebo ne, je výlučně v jeho kompetenci, stát se musí starat jen o to, aby přitom nepoškozoval taky zdraví ostatních. Ostatně, stává se člověk kouřením (nebo nekouřením) horším, nebo lepším? A svoboda by neměla tu cenu, kterou pro člověka má, kdyby v sobě nezahrnovala i svobodu selhat a hřešit. Pokud chce stát občana od svobody selhat a hřešit zachránit, bere ty hříchy na sebe a hřeší pak obyčejně víc než všichni "zachránění" dohromady.

Často se namítá, že léčba nezodpovědného kuřáka stojí společnost spoustu peněz, které by mohly být investovány účelněji. Podobně nám v době mého mládí vyčítali, že do nás dělnická třída investovala na studiích spoustu peněz, a my se jí odvděčujeme tím, že šíříme imperialistické bludy. Jde o frontální útok na samu myšlenku pojišťovnictví. Východiskem není "společnost", ale jedinec, který platí pojištění. Člověk tu není pro pojišťovnu, ale pojišťovna pro člověka.

Uvažování tohoto typu vede ve svých důsledcích k představě, že by člověk měl žít tak, aby s ním měla společnost co nejmíň problémů. Což je výrazné reziduum bolševického uvažování. Ve skutečnosti se společnost mění k lepšímu tím, že jsou v ní lidé, kteří jí působí problémy. Tím nemá být řečeno, že každý, kdo působí problémy, mění společnost k lepšímu, ani že kuřáci mění společnost k lepšímu. Nýbrž jenom, že v zájmu toho, aby nebyli nakonec vymýceni mimo jiné taky všichni, kteří chtějí společnost k lepšímu změnit, se stát má co nejvíc vyhnout silové reglementaci oblastí, do kterých mu nic není.

A konečně argument, že reklama svádí ke kouření nevinné dítky. Moc na to nevěřím, z vlastní zkušenosti vím, že podstatný je vliv kamarádů a zvyklosti z rodinného prostředí. A i kdyby: jako polepšený kuřák mohu na základě vlastní zkušenosti odpřísáhnout, že přestat s tímto zlozvykem není zase až tak velký problém. A lidé si nedodávají sebedůvěry tím, že zlozvyky nemají (každý je má), ale že jsou schopni se aspoň některých zbavit.

24. května 2002