ARCHIV

Holohlavý Klaus

Teze ODS o přistěhovalectví a přistěhovalcích, jak zazněly ve volební kampani, vzbudily ve veřejnosti značnou pozornost. Není tedy divu, že se na ně předsedy Klause ptal i Alexander Kramer v rozhovoru, který přineslo sobotní Právo. Jde samozřejmě o vážný a otevřený problém, o němž není hanba jako o problému mluvit. Souvisí se dvojím selháním vyspělých zemí: jednak se jim (tj. nám, my jsme, ač se nám to často nezdá, ve srovnání s rozvojovým regionem vyspělá země) zatím nepodařilo pomoci lidem z chudých států, aby si dokázali postupně vytvářet doma takové životní podmínky a takové sociální jistoty, aby vystěhování či přímo útěk přestaly být atraktivním nebo docela jediným řešením, jak si zachránit život. A jednak přistěhovalectví v lecčems vychází vstříc naší pohodlnosti či přímo lenosti: jsou práce, které nám už nevoní a jsme rádi, když je za nás udělají jiní. Ani o jednom, ani o druhém ovšem Klaus v rozhovoru nemluví, to by mu mnoho voličských hlasů nepřineslo. Místo toho zvolil procítěně národní notu: "Pro mne - když už o tom poprvé mluvím takto šířeji - je rizikem ztráta elementární homogenity, konzistence, soudržnosti jistého celku, ve kterém žiji, do kterého jsem se narodil a ve kterém chci také umřít. Tato hodnota je pro mne daleko významnější než všechny ty módní multikulturalistické teorie, které prožívaly svůj vrchol v devadesátých letech a které dnes už málokdo bere vážně, protože každý pochopil, že byly krutým omylem."

Vůbec nechci zpochybňovat význam toho, že člověk je vždycky zasazen v nějakém společenství (jako je například národ). Toto společenství je pro něho užitečné, poskytuje mu ochranu - chrání a zmnožuje (lépe řečeno mělo by chránit a zmnožovat) jeho individuální svobodu. Zároveň představuje okruh blízkých lidí, pro než může a taky má něco vykonat. Odtud citové pouto, kterému se říká vlastenectví. Řeči o "globální zodpovědnosti" jsou prázdné fráze. Něco jako globální odpovědnost vzniká jako souběh mnoha lokálních zodpovědností, a kdo není zodpovědný lokálně, není zodpovědný vůbec. Kdo říká, že myslí na všechny, myslí obyčejně jen sám na sebe.

Člověk má ovšem závazky, které jsou významnější a přednější než závazek k tomuto společenství. Z nich plyne mimo jiné taky povinnost snažit se, aby národní společenství, v němž žije, se měnilo, a to k lepšímu. Takové záměry Václav Klaus zpravidla označuje opovržlivě jako sociální inženýrství, ačkoli se jim on sám, a ostatně žádný politik, nevyhne. Problém je, že každá podobná snaha znamená ohrožení "elementární homogenity, konzistence, soudržnosti", už jen proto, že se z toho, co je, snaží udělat něco jiného. Veřejně činný člověk, který takové ambice nemá a jde mu jen o to, zachovat elementární homogenitu, konzistenci a soudržnost jistého celku, je populista, nacionalista (v tom horším slova smyslu) a není pro něho problém zahrnout do svého programu a do své dikce teze a fráze zavánějící extremismem holých lebek. Je to široká a pohodlná cesta do pekel a ODS i její předseda v poslední době vzbuzují často dojem, že na ní už dost pokročili.

25. května 2002