ARCHIV

Nebojme se revize

Když odněkud ze sousedství (zpravidla z Německa, Rakouska nebo Maďarska) zazní trocha kritiky ohledně toho, jak se česká politika vztahuje k stinným stránkám naší nedávné minulosti, ozve se zpravidla rozhořčené a ublížené ohrazení: vždyť vy zpochybňujete výsledky druhé světové války, v horším případě dokonce obou světových válek!

Jak vidno, válkám a jejich výsledkům přikládají čeští politici zcela mimořádný význam. Věří, že to, co vyplynulo z války, je naprosto pevné a spolehlivé, nesrovnatelně víc než výsledek mírové úmluvy rovnocenných partnerů. Z toho ovšem plyne: když se někdo chce pořádně pojistit, udělá nejlépe, když kvůli tomu povede válku. A pokud někdo chce prosadit změnu toho, co bylo stvrzeno válkou, nezbude mu, než kvůli tomu rozpoutat válku novou. Zastánci neměnnosti výsledků války tak nevědomky přistupují na zásadu, že pěstní právo je nejspolehlivějším prostředkem k prosazení politických zájmů. Dějiny se v tomto pojetí mění v bludný kruh nikdy nekončícího násilí.

Není patrně náhodou, že drtivá většina našich lidí už bezprostřední válečný zážitek nemá. Poslední válka skončila před více než půlstoletím a oba velké válečné konflikty minulého století nezasáhly české území plnou silou. Snad proto ta záliba v přehrávání slavných bitev minulosti, od té u Slavkova až po poslední výstřely druhé světové války. Nedovedu si představit, že by se v podobných spektáklech vyžívali Poláci, kteří si obou světových válek užili měrou vrchovatou.

Ve skutečnosti je válka krutá, bezohledná orgie masového násilí; kosí šmahem viníky i nevinné, ty, co se dokážou bránit, i bezbranné. Je v ní jen velmi málo místa pro spravedlnost. I ti, kteří k ní byli donuceni a jejichž věc je spravedlivá, se obyčejně neubrání tomu, aby přejali ve větší nebo menší míře způsoby násilníků. Civilizovaná, demokratická společenství proto právem chápou válku jako selhání a vykolejení, něco, co se sice tu a tam děje, ale zároveň platí, že se to dít nemá a nesmí.

Smyslem poválečného mírového úsilí není zdeptání protivníka (to se po první světové válce velmi nevyplatilo), ale takové uspořádání vztahů mezi státy, které příští války vyloučí. Uspořádání spravedlivé, a to znamená uskutečnění něčeho, co má být, a ne jen potvrzení toho, co právě je. Stojí na víře v rozumnou domluvu a ve smíření nepřátel.

Vzhledem k povaze války a k tomu, že v době bezprostředně po ní ještě přežívá stres a emoce, nejsou první poválečné chvíle příliš příznivé pro uzavření pevného a trvalého míru. Uspořádání, které z války bezprostředně vyplynulo, podléhá proto, stejně jako vše, co lidé dělají, pozdější kritické revizi. Většinou jde jen o "zmírnění následků některých křivd" (šťastná formulace českých restitučních zákonů) ale i to má svůj smysl. Dějiny se dějí tím, že lidé kriticky revidují to, co v minulosti dělali, a vyvozují z toho důsledky pro přítomnost a pro budoucnost. Nebojme se revize: ještě nikdy nikoho nezabila, člověka a společnost, kteří jsou jí schopni, posiluje. To co ničí a umrtvuje, je tvrdošíjné lpění na věcech, které jsou nespravedlivé, a proto se nedají držet.

Psáno pro české vysílání BBC, 20. května 2002