ARCHIV

Emanuel Mandler, Benešovy dekrety

2. Smysl ústavních dekretů

(Dekrety a legitimita)

Přirozeně že se tu budeme zabývat jen těmi z oněch 143 dekretů, které mají politickou povahu. Mohli bychom je sledovat z hlediska časového, to znamená podle toho, kdy je prezident podepsal a kdy začaly platit. Snadněji však můžeme roztřídit politické dekrety podle věcného hlediska, a to na

1. Dekrety, které se podstatně dotýkají ústavy, právního řádu, státních a společenských orgánů. Právě na text těchto dekretů, které autoři nazývali Ústavními dekrety, jsme se až dosud nejčastěji odvolávali. Jsou to kupříkladu ony dekrety z roku 1940, jimiž Dr. Edvard Beneš zřídil Státní radu a sám sebe jmenoval prezidentem, ale také dekret o národních výborech a prozatímním národním shromáždění.
2. Dekrety vedoucí k potrestání "neslýchaných zločinů, kterých se dopustili nacisté a jejich zrádní spoluviníci v Československu". Tehdy se těmto dekretům říkalo retribuční zákonodárství.
3. Dekrety hospodářsky konfiskační (neboli jak se tehdy říkalo znárodňovací), jejichž výsledkem byl hluboký zásah do soustavy podnikového vlastnictví v Československu a vytvoření základů socialistického státu.
4. Dekrety všeobecně politické, které upravovaly stav v některých oblastech života společnosti. Sem patří i zákony z některých jiných kategorií (zrušení německých vysokých škol), dále zákon a závodních radách a o opatření v oboru spolkovém i dekret o některých opatřeních v oblasti kinematografie.
5. Dekrety nacionálně persekuční (protiněmecké a protimaďarské, tedy ty, které se většinou považují za "Benešovy dekrety"). Právě o tyto nacionálně persekuční dekrety se dnes vedou rozhořčené diskuse. A tyto dekrety také budou v popředí našeho zájmu. Těchto několik dekretů zbavilo německé a maďarské obyvatelstvo Československa nejen veškerého majetku, ale také všech práv a posléze i československého státního občanství.

Ústavní dekrety

O legitimitě dekretů, které měnily československou ústavu z roku 1920, popřípadě vytvořily nové orgány (a opět tím měnily ústavu) může být řeč jen při jejich apologetice ze strany oficiální právní či historické vědy. Pokud se přeneseme přes tyto právní, ale zejména právně matoucí citace, zjistíme tuto neutěšenou realitu: dekrety vydával muž, který se vydával za prezidenta podle prvorepublikové ústavy, ale nepochybně v dané chvíli s prezidentským úřadem neměl nic společného. Poté, když v roce 1938 abdikoval, byly jeho povinnosti a práva úplně stejné jako kteréhokoli jiného občana. Sama ústava z roku 1920 nemohla v exilu platit, už jen proto ne, že nebyly splněny demografické, politické a další náležitosti, které ústava nutně vyžaduje (volby, území, dvě komory parlamentu, vláda atd.). Od prvopočátku tedy šlo o dekrety vydávané mimořádnými orgány, které ustavily - včetně prezidenta - samy sebe a nebyly žádným způsobem volené. To je za války možné, časté a samo o sobě na tom není nic špatného. Ale legitimní by bylo tuto okolnost přiznat jako samozřejmou (za války v exilu nelze vyžadovat například volby) a pokud zahraniční odboj usiloval o předmnichovské hranice, bylo dobře myslitelné požadovat na tomto základě obnovení republiky v předmnichovských hranicích. To se nestalo.

A nejen to, další dekrety (například dekret o národních výborech) zajistily londýnské i moskevské nevolené garnituře politiků tři čtvrti roku fungování v nevolených a nově ustavených orgánech s vyloučením opozice (byly povoleny jen vládní politické strany); na straně druhé umožnily vskutku revoluční vytváření orgánů státní moci. Otázku, co z toho vyplývá, přenechejme právní vědě a zeptejme se pouze, co tyto orgány a funkce byly, lze je vůbec brát vážně?

Důležitá je realita a ta rozhodla v jejich prospěch. Benešovu koncepci všechny mocnosti antihitlerovské koalice (s výjimkou Velké Británie, která nepřijala teorii právní kontinuity s první republikou) přijaly a uznaly jako legitimní exilové orgány včetně první československé, Fierlingerovy vlády. Tyto zdánlivě formální otázky měly velký faktický význam. Hned v první fázi revoluce vytvořily nevolené reprezentativní orgány nový model republiky: s jednokomorovým parlamentem, s národními výbory a s "danými" politickými stranami, které nepřipouštěly opozici.

Stručně nyní připomeňme dva dekrety týkající se důležitých právních vztahů. První byl Ústavní dekret prezidenta republiky č. 47/1945 Sb. Byl to dekret o Prozatímním Národním shromáždění:

Čl. 1
Až do doby, kdy se sejde ústavodárné Národní shromáždění, zvolené podle všeobecného, rovného, přímého a tajného práva hlasovacího a podle zásady poměrného zastoupení, vykonává moc zákonodárnou podle tohoto dekretu pro celé území Československé republiky Prozatímní Národní shromáždění.

Prozatímní Národní shromáždění tvoří jedna sněmovna o 300 členech (poslancích). Jeho sídlem je Praha.

Volební právo do Prozatímního Národního shromáždění mají osoby, které dosáhly 18. roku věku, a volitelny jsou osoby, které dosáhly 21. roku věku. Další náležitosti práva volebního, volitelnosti a volby Prozatímního Národního shromáždění upraví vláda nařízením, které podepisuje také prezident republiky.

Čl. 2
Prozatímnímu Národnímu shromáždění přísluší:
potvrditi, že nynější prezident zůstává podle § 58 odst. 5 ústavní listiny ve své funkci až do nové volby prezidenta republiky (čl. 3, odst. 3),
vykonávati přiměřeně pravomoc Národního shromáždění podle ústavní listiny a jiných zákonů. Ústavu smí však měniti jen, pokud je toho nezbytně zapotřebí. Ve věcech týkajících se ústavněprávního postavení Slovenska, je třeba také souhlasu většiny přítomných členů Prozatímního Národního shromáždění ze Slovenska.
(…)

Volitelnost posléze dopadla tak, že politické strany byly v Prozatímním Národním shromáždění zastoupeny paritně (do 18. června 1946, kdy se podle výsledků voleb z 26. května 1946 ustavilo Ústavodárné národní shromáždění). Tak tedy 28. říjen 1945, kdy poprvé zasedlo Prozatímní Národní shromáždění, ukončil "dekretové" (jakobínské) období národně socialistické revoluce a zahájil revoluční dějství druhé, které bychom mohli nazvat "výkonným", protože se tehdy uskutečňovalo mnohé z toho, co nařizovaly dekrety prezidenta republiky. Jedno se nezměnilo. Rovněž hlavní události toto období až do voleb se děly pod vlivem celostátních nevolených orgánů.

Další z ústavních dekretů (č. 60/1945 Sb.) je poněkud bizarní, protože se týká věci, v níž došlo k největšímu (neveřejnému) sporu mezi Československou republikou a jeho velkým spojence Sovětským svazem. Toho totiž úspěchy sovětských zbraní přivedly na myšlenku, že by i v oblasti střední Evropy mohl postoupit dále na Západ, a to mimo jiné tak, že by přičlenil k Ukrajině Podkarpatskou Rus. Československo nedisponovalo diplomatickými prostředky, jimiž by se sovětskému požadavku mohlo postavit na odpor, a vláda tedy dokázala ztrátu Podkarpatské Rusi pouze o něco pozdržet.

Od té doby se událo tolik významných územních změn, že snadno můžeme považovat ztrátu Podkarpatské Rusi za cosi nedůležitého. Avšak nešlo o docela málo, zvláště ne z hlediska tehdejší vlády. Československá republika se měla podle všech plánů exilové reprezentace obnovit "v předmnichovských hranicích". Obnovila se v předmnichovských hranicích, ale na jeden měsíc a pak přišla o celé jedno samosprávné území. Tím se také obnovený stát stal co do rozlohy menším, než byl před válkou. Uvážíme-li, že tento obnovený stát byl vlastně vítězný, je to na pováženou. A do třetice: snadné odloupnutí Podkarpatské Rusi od Československa mohlo každému myslícímu politickému činiteli připomenout, že obnovená republika se stala hračkou v rukou kremelských vládců. Ale to je pohled ze značné časové vzdálenosti, většině myslících politických činitelů to tehdy zřejmé nebylo.

Jistě to byla hlavně celková situace, ne snad jen pochvalné projevy Dr. Beneše o Rusku, které vedly českou společnost k tomu, že propadla náklonnosti svému "slovanskému" osvoboditeli. Ve svém pojednání o tom, jak autoři Dneška viděli růžově socialismus cituje Bohumil Doležal článek Josefa Hudce (Povolební meditace 11/1946-47) o konvergenci systémů na základě Národní fronty. Změnami v duchu konvergence prochází údajně i Sovětský svaz:

"Sovětské Rusko po svém prvém rozběhu a po opadnutí revolučního varu se podstatně vrátilo. Revidovalo. Provedlo základní revizi ve své zahraniční i vnitřní politice. A poslední hrozná válka, v níž šlo také o život sovětského státu, tuto revizi dovršila. Všeobecný zásadní třídní boj a světová revoluce ustoupily plodné budovatelské práci, která v sovětském státě vykonala divy a po řadu let již provádí dostihy s Amerikou..."¹⁾

Prozatímní Národní shromáždění Národního shromáždění přijalo 28 března 1946 zákon, kterým se schvalují a prohlašují za zákon dekrety prezidenta republiky. Všechny dekrety se staly po značných diskusích a sporech o mechanismu tohoto procesu řádnými zákony Československé republiky. Zpravodaj ústavněprávního výboru Z. Peška jejich celkový význam zhodnotil na 35. schůzi Prozatímního Národního shromáždění výstižně jako "velmi významný mezník v politické a právní historii našeho státu".

Jak legitimní byl tento mezník, lze odvodit z formulace, jíž Prozatímní národní shromáždění potvrdilo Dr. Edvarda Beneše ve funkci prezidenta republiky. Příslušné usnesení zní:

"Prozatímní Národní shromáždění potvrzuje podle článku 2 ústavního dekretu prezidenta republiky ze dne 25. srpna 1945, č. 47 Sb. o Prozatímním Národním shromáždění, že prezident republiky Dr. Edvard Beneš, řádně zvolený Národním shromážděním dne 18. prosince 1935, zůstává podle § 58 odst. 5 ústavní listiny ve své funkci až do nové volby prezidenta republiky."

Vida, co dokáže revoluce! Nikým nevolený, sám sebou ustavený parlament potvrdil ve funkci prezidenta republiky muže, který se do této funkce rovněž sám dosadil, a ještě potvrdil kontinuitu státu od roku 1918 tím, že prohlásil prezidenta za zvoleného už v roce 1935. To je tedy rovněž dílo revoluce.

(zkráceno)

¹⁾Bohumil Doležal, Ideologie třetí republiky v zrcadle Peroutkova Dneška s. 97. In: Střední Evropa čš. 67, únor 1997