ARCHIV

ČLK na prahu normalizace

Po neúspěchu poslance Bendy v PS PČR se představenstvo České lékařské komory obrátilo na členy s výzvou. Konstatuje se v ní, že ČLK stála takřka na pokraji zániku; jen s vypětím všech sil se podařilo zabránit katastrofě. O to větší opovržení zasluhují zrádci (uvedení jmenovitě), kteří se v kritických okamžicích přidali na stranu nepřítele. A konečně vedení vzdává hold dr. Rathovi za odvahu, rychlost a razanci, kterou projevil v krizové situaci.

Poslanec Benda i ODS projevili ovšem málo zodpovědnosti a slušnou dávku předvolebního populismu, když chtěli tak složitou záležitost vyřešit pokoutní úpravou zákona, který s problematikou lékařských komor bezprostředně nesouvisí. Na druhé straně dvakrát moc nehrozilo, že by Bendův návrh mohl v Poslanecké sněmovně projít. Rovněž je těžké rozhodnout, je-li správnější a výhodnější, aby garantem lékařské péče byla profesní komora s povinným členstvím, nebo stát. Zajímavé je spíš to, jak groteskní podoby nabývá profesní komora v postkomunistické společnosti: univerzální organizace, povinně sdružující všechny, kdo chtějí vykonávat určité povolání; tito lidé jsou na ní a jejích rozhodnutích existenčně závislí; smrtelné ohrožení vnějším nepřítelem přitom vyvolává potřebu jednoty a zrádcování; z téhož důvodu přichází ke slovu také vůdcovský princip.

Lékaři ovšem nejsou sami. V úterý uspořádalo tiskovou konferenci Sdružení historiků České republiky. Výbor této organizace na ní předložil Stanovisko, v němž protestuje proti ochotníkům, kteří se zmocnili dějin jako útočné zbraně, podávají diletantsky nekritický a účelově zmanipulovaný obraz dějin a poškozují tak národní a státní zájmy. Ve snaze čelit tomuto nezodpovědnému počínání přichází výbor s patnáctibodovým návrhem, jak českým dějinám správně rozumět.

Srovnáme-li aktivity ČLK s aktivitami Sdružení historiků, je zjevné, že lékaři jsou v nevýhodě: nemají zatím svých patnáct bodů správného a nezmanipulovaného pojetí lékařské péče. Bez něho je účtování se zrádci a odpadlíky obtížnější. Činitelům Sdružení zas bolestně chybí (jak z jejich prohlášení vyplývá) povinné členství historiků v organizaci a pravomoc vydávat licence k provozování výkladu českých dějin. Jakousi syntézou praxe a ambic ČLK a Sdružení by bylo možné vytvořit řadu profesních organizací s povinným členstvím a dozorem nad úrovní oboru. Tak by se zpřehlednila a zjednodušila nynější poněkud anarchická situace a eliminovaly by se výstřelky příliš široké svobody. Nebylo by to ostatně nic nového – tak fungovaly v minulém režimu Svazy spisovatelů, hudebníků, novinářů, vědecké spolky a instituce apod.

Historici mají ovšem - a to právem - větší ambice než ČLK. Výklad dějin má význam pro přítomná politická rozhodnutí a jejich budoucí úspěch či neúspěch. Je tu předpoklad pro novou polis, v níž nepovládne filosof, ale historik. České dějiny dvacátého století byly ohledány a prohlášeny za bezpečný terén bez nejistot a nástrah, které by ohrožovaly národní existenci. Je možné se do nich bezpečně stáhnout a zabarikádovat se v nich před vnějším nepřítelem.

Iniciativa profesních organizací přichází v příznivou chvíli. Je v souladu s politickým úsilím obou velkých nacionalistických stran, ČSSD a ODS, které prosadily v parlamentu vytvoření široké národní jednoty v tom, co má být napříště vyloučeno z politických debat, a zároveň (zvlášť aktivní je tu ideologické oddělení ÚV ODS) se pokoušejí vytvořit státní ideologii „národních zájmů“, která by tuto jednotu stmelila. Historici jí mohou dát vědecký charakter. To, co zůstane mimo, dostane samo od sebe punc extremismu.

Nejpozději od roku 1621 až do roku 1989 jsme vždy žili ve společnosti, které vévodila státní ideologie. Někdy se prosazovala přísně, jindy liberálněji (Habsburská monarchie po roce 1860, První čs. republika). Léta 1989 – 2002 byla v tomto směru jakousi anomálií, začali jsme se podobat vyspělým evropským státům, kde lidé sice také cítí vlastenectví a ctí dějinnou tradici, ale obojí nemá ideologický charakter. Lze tedy trend posledních měsíců považovat za jistou normalizaci českých poměrů. Nejspíš v tom nejsme sami, podobný vývoj možná probíhá i v dalších postkomunistických zemích našeho regionu. Problém je jen v tom, že jejich staronové státní ideologie jsou navzájem zcela nekompatibilní. A nejsou slučitelné ani se Západní Evropou.

Mladá fronta Dnes, 11. května 2002