ARCHIV

Vyhlídky samizdatu v epoše řízené demokracie

Listopadový převrat posílil v mnoha lidech představu, že všechno nakonec nutně směřuje k lepšímu. Této iluzi se říká vývoj a je jedním z posledních zbytků osvícenství v naší postmoderní společnosti. Životní zkušenost by našince měla vést k realističtějšímu přesvědčení: v každém okamžiku je všechno ohroženo; všechno se může hned v příštím okamžiku zvrtnout a taky se to stane, nebude-li zrovna k dispozici dost talentů, úporná snaha, občanská statečnost a ovšem taky nezbytná trocha štěstí. Skutálet se z kopce je vždycky podstatně snadnější než se na něj vyšplhat.

Už proto není vůbec na místě podceňovat to, co se před čtrnácti dny stalo v Poslanecké sněmovně Parlamentu: poslanci přijali usnesení o Benešových dekretech a „nezměnitelnosti poválečného uspořádání“, a to jednomyslně a prakticky bez rozpravy. (Vzhledem k velké podpoře veřejnosti si to mohli dovolit). Iniciátory byli Klaus a Zeman, ostatní se připojili buď rádi (KSČM), nebo s nevýznamným remcáním (prezident, koalice). Ministr Gross to v sobotním Právu považuje za závazek do budoucna: vláda i opozice, celá politická reprezentace by i napříště měla být v této věci jednotná. Nebude to těžké, usnesení i způsob jeho přijetí poslance (ty dnešní i ty budoucí) zavazují, jde o významný precedens.

Vzniká otázka: je představitelná národní jednota všech politických strana zároveň svoboda slova v médiích? Odpověď je prostá: není.

Jsou tu už první vlašťovky příští reglementace: premiér, ideologické oddělení ÚV ODS i ministr informací (vlastně zatím ještě jen „kultury“) brojí proti tisku v německých rukou. Suspektní sdružení historiků ve službách establishmentu vydává výzvu proti „ochotníkům“ překrucujícím dějiny. Rozsah svobody ve společnosti je vymezen a zaručen praktickou politikou. Legislativa vytváří její zákonný rámec, exekutiva dbá ne jeho dodržování, soudy řeší krajní, sporné případy. My nyní vstupujeme do období „řízené demokracie“. Je nepředstavitelné, že by nevedlo k většímu či menšímu zglajchšaltování médií.

Jak daleko zglajchšaltování půjde, závisí ovšem na spoustě okolností: především na míře vlivu svobodného světa kolem nás (bude větší, pokud se ČR podaří vstoupit do EU, a podstatně menší, zůstane-li mimo; žádné sebevyspělejší okolí však nemůže udržet svobodu v zemi, jejíž obyvatelstvo o ni nestojí). Dále na organizačních schopnostech a na druhé straně zábranách a mindrácích těch, co budou média reglementovat (z toho hlediska by příští koalice ČSSD - Koalice byla pro vyhlídky svobodných médií příznivější než koalice ODS - ČSSD, byla by totiž výrazně neschopnější). A konečně na odporu glajchšaltovaných: zkušenost praví, že asi nebude zvlášť intenzívní.

Přitom jistě nepůjde o žádnou novou totalitu: dá se předpokládat, že si jistou nezávislost udrží média okrajová, která nedisponují velkou posluchačskou, resp. čtenářskou obcí a nejsou ve všem všudy vázána na domácí provozovatele (Svobodná Evropa, Respekt). Pokud jde o média „v německých rukou“, smyslem nynější štvavé kampaně není ovšem jejich vyvlastnění, ale zastrašení vydavatelů. To se bezpochyby povede, Čechům se politika síly vůči Němcům a Německu po roce 1989 zatím vždycky vyplatila. Relativně výhodným prostorem pro budoucí samizdat je také internet, jeho možnosti se ovšem dají snadno podvázat podstatným zdražením služeb.

Existuje samozřejmě způsob, jak tento samospád do nesvobody, jinak nevyhnutelný, podstatně přibrzdit nebo dokonce zastavit: totiž vytvoření politické opozice mimo stávající dohodu o národních zájmech. Není vůbec nutné (a vlastně ani možné), aby existovala na parlamentní úrovni: v situaci, kdy neexistuje vůbec žádná, nebude k přehlédnutí. Limit voličské přízně pro takovou opozici se pohybuje někde kolem 5%. To není mnoho, ale pokud nevznikne, nikdy nebude větší. Odmítnutí dekretů a vyhnání Němců by musely být podstatnou (i když samozřejmě nikoli jedinou) součástí jejího programu.

Bohužel, vznik politické strany se neobejde nejen bez jakéhosi hmotného zázemí, ale především bez schopných manažerů a charismatických osobností. Těch se nyní i na oficiózní politické scéně zoufale nedostává. A i kdyby se našli, nebude to nové uskupení mít snadné - zatím jedinému politickému subjektu, který se o něco podobného jen náznakem pokusil, Liberální reformní straně, byla hned vzápětí „z formálních důvodů“ odmítnuta registrace.

Pokud by se tak stalo znovu, otevřel by se po dvanácti letech v české společnosti opět prostor pro disent.

10. května 2002