ARCHIV

Co zbylo ze Svátku práce

První máj je dnes pojímán okázale neideologicky, totiž jako „lásky čas“. Není jasné proč je „lásky časem“ zrovna první, a ne třeba patnáctý květen. Nebo první červen. Nebo jarní slunovrat. Je to jakási nevzhledná záplata na díru, která zůstala po slavení práce. Původní tradice byla bojovná – jejím odleskem jsou každoroční bitky levých a pravých puberťáků mezi sebou navzájem a s policií. Perou se o něco, na co už všichni, včetně nich, zapomněli. O to je rvačka zuřivější.

Na Letné zase melancholicky vzpomínají komunisté. Každým rokem jich přibývá. Vzpomínky normálních lidí na prvomájové defilé „pracujících“ před „představiteli“ jsou spíše neradostné. Práce tehdy měli plnou hubu ti, kterým nejméně voněla. Žvanili o ní, aniž by ji kdy byli provozovali, a uvedli ji v opovržení. Kdo nekrade, okrádá rodinu, říkalo se, a mohlo se vlastně říkat „kdo nekrade, ať nejí“. Šířila se představa, že se bez ní snad nakonec člověk a společnost obejdou.

To také poznamenalo po pádu „totality“ proces rozchvacování majetkových ruin bolševického státu pod praporem neviditelné ruky trhu. Leckdo byl přesvědčen, že v tomto procesu vzniká bohatství. Jak pro koho. Nejvíc pro ty, kteří měli díky svému postavení solidní trénink z minulého režimu - tehdy se ovšem rozchvacovalo pod vlajkou rudou.

Během padesáti let ruského záboru se z práce stalo exotikum, jakási popelka, která přicházela na řadu teprve tehdy, když nebyly k dispozici spanilejší nevěsty. Toto pojetí neodpovídá tak docela naší národní tradici. Moderní český národ vznikl z lidí práce. Většina z nich se ovšem zprvu pohybovala v nižších patrech, kde se tu a tam taky trochu přikrádalo („na panském“) – jenže co to bylo proti té apoteóze zlodějny, jejíž vítěznými akordy byla léta 1945 a 1948! Z práce zbyla jen ta oslavná píseň, kterou jsme se povinně učili ve škole, zatímco po českých luzích a hájích znělo brumendo: Nemeškejme, nemeškejme, kde co najdem, pobírejme…

Práci je třeba rehabilitovat: práci drobnou, práci lopotnou, o níž píše Masaryk, práci, kterou dějiny nejspíš nezaznamenají, ale přece má velký význam, pokud je nesena láskou k bližním. Práci, protiklad aristokratického sportu revoluce. A ke cti by snad mohla přijít i ta písnička, kterou jsme se jako děti povinně učili za Gottwalda a již ostatně komunisté ukradli sociálním demokratům: Vše čeho člověk požívá, z šlechetné práce vyplývá…

5. května 2002