ARCHIV

Jednota jako problém

Za rok to už bude 35 let. Je to dost dlouhá doba, ale ne zas natolik, aby mezi námi nebyl dostatek pamětníků na ony dramatické události. Hlavně na jednomyslnost, s níž lidé reagovali na sovětskou intervenci 21. srpna 1968. Tato jednomyslnost byla jedinou zbraní, kterou tehdy národ měl. Vedla k pasivnímu neozbrojenému odporu všeho obyvatelstva proti tankům, kanonům a letectvu. Bylo to nerovné měření sil, a přece česká pasivní rezistence tehdy dosáhla toho, že sovětské vedení muselo změnit svou pečlivě připravenou taktiku. Kdyby nebylo národní jednoty, byli by Češi zcela bezmocní, takto dosáhli sice mála, ale přece jen toho, čeho dosáhnout byli možné.

Úskalí jednoty

Jednota (celonárodní jednota) obvykle vzniká, když je společnost ohrožena, nebo aspoň se ohroženou cítí. Česká společnost pravděpodobně po celá 70. a 80. léta národní ohrožení nevnímala - po národní jednotě v té době nebylo ani vidu ani slechu. Projevila se teprve v 90. letech, i když zprvu latentně, v podobě celonárodního konsensu stojícího za oprávněností vyhnání Němců po 2. světové válce a všeho, co s ním souvisí. Spolu s tím, jak se diskuse o Benešových dekretech stále více internacionalizovala, přecházelo pozvolna toto latentní celospolečenské srozumění v psychózu národního ohrožení, která právě přerostla až v celonárodní jednotu. Je to na pováženou, protože v takové situaci je často nutné v mnoha ohledech omezovat některé svobody, a to dokonce dobrovolně. Instituce, jejichž jedním z hlavních úkolů je přispívat k pluralitě, se mohou samy ze své vůle měnit až v militantní uskupení.

Zdá se, že k něčemu takovému směřuje Sdružení českých historiků, které v této předvolební době vystoupilo v podstatě jako politická strana. Učinilo tak výrazným prohlášením "Historikové proti falšování dějin", vedeným, jak se uvádí úvodem, snahou zabránit utilitárnímu "překrucování a popírání poznatků o minulosti, prověřených v mezinárodní vědecké diskusi, /které/ se může stát jedním z nejúčinnějších nástrojů k rozeštvávání společnosti uvnitř jednotlivých zemí i národů navzájem." Prohlášení historiků chce "na toto nebezpečí upozornit a uvést několik orientačních bodů pro příští diskusi." Ony orientační body z naší nedávné minulosti, jak je podává Sdružení historiků, jsou vždy naprosto jednoznačné, "monolitní" a holé – bez ohledu na složitost historické situace. Řekl bych dokonce, že vedou k „k překrucování a popírání poznatků o minulosti“ – smím-li se vyjádřit bohulibým slovníkem Sdružení historiků. Všimneme si jeho čtrnácti orientačních bodů podrobněji, i když tím nevyřešíme zapeklitou otázku, jak se to stalo, že Sdružení českých historiků vydává jedny jediné „orientační body“ – to skutečně všichni čeští historici jsou takto jednomyslní?

Po dvanácti letech svobodného života, v době, kdy Českou republiku nikdo nijak neohrožuje, je tato jednomyslnost historiků jevem alarmujícím. Kdo bude přemýšlet, uvažovat, přít se o naše dějiny, když bude naše historiografie tak jednomyslná, jak to předvádí v již zmíněných čtrnácti orientačních bodech? Jsou neobyčejně jednostranné, nacionalistické a protiněmecké.

Čtrnáct hitoriografických bodů

Dozvídáme se z nich mimo jiné:

- Že se musíme vyvarovat idealizovaného pohledu na habsburskou monarchii. „Ve skutečnosti Rakousko-Uhersko nenabízelo ani zdaleka optimální řešení středoevropských poměrů, nýbrž zůstávalo jen jedním z řady neúspěšných pokusů o mocenskou integraci tohoto prostoru,“ dočteme se v orientačním bodě č. 2. (Škoda, že nám autoři neřekli, který stát kdy byl „optimálním řešením“ stávajících problémů, ani jak se stalo, že v prostředí tohoto „neúspěšného pokusu“ habsburského soustátí se tak rychle a úspěšně vyvinul takřka z ničeho český národ.)

- Nebylo by patřičné, vyplývá dále z orientačních bodů, domnívat se, že Češi vytvořili v roce 1918 svůj stát proto, jelikož – jako ostatně každý národ – chtěli mít vlastní stát. Byly tu ještě mnohem ušlechtilejší ideje: „Česká republika vznikla a ustavila se jako výraz funkční české domácí státnosti, vůle, ochoty a schopnosti převzít zodpovědnosti za válkou vyčerpanou zemi a její obyvatelstvo…“. (Cizího obyvatelstva, Slováků, Němců, Maďarů a Poláků ovšem byla v novém státě takřka polovina a nikdo se jich neptal, je-li jim milé, když Češi „převezmou odpovědnost“. O tom orientační body nehovoří.) Další body se věnují hlavně našim politováníhodným německým krajanům, které jsme vyhostili zjevně hlavně proto, abychom jim teď mohli vše jaksepatří vytmavit

- Německá menšina v českých zemích totiž „k vlastní škodě zpočátku nepochopila rozměr porážky centrálních mocností ani efemérnost levicového revolučního opojení a nepostavila se na stranu vznikající republiky.“ (Skutečně, nepochopila. Jenomže hlavně se dovolávala svého práva na sebeurčení, a toho se jí nedostalo. Proč se o tom příslušný, čtvrtý orientační bod nezmiňuje?)

- Československo přece (bod 5) „vytvořilo unikátní vysoký standard pro státně podporované kulturní, společenské a politické uplatnění národnostních menšín.“ (Němci viděli jiné, jim méně příznivé skutečnosti: že v letech 1921-1930 klesl v Sudetech počet německých zemědělských usedlostí o 3250 a že týchž letech se snížil počet Němců ve veřejných službách z 62 tis. na 32 tis., že v letech 1918-1937 bylo zrušeno 46 německých středních škol a podobně.)

- Vrcholem kritiky sudetoněmeckého obyvatelstva – ostatně právem – jsou body 6 a 7, zabývající se mnichovským diktátem a nacistickou okupací českých zemí. Časově oddělena tato dvě období nejsou, takže když se vytkne sudetským Němcům, že „jejich volení představitelé v součinnosti s říšskými nacisty připravili plán na úplnou likvidaci českého národa“, neví čtenář, kdy to bylo a co si má myslet. Tento „volený představitel“ má být K. H. Frank? Tomu by uvedené tvrzení odpovídalo. Že by však Sdružení českých historiků ztotožnilo tři miliony sudetských Němců s K. H. Frankem, tomu se ani věřit nechce. A naopak, když orientační bod uvedl, že „na straně demokracie“ zůstali sudetoněmečtí sociální demokraté, proč se tu o nich neuvádí nic dalšího a neméně důležitého? Že podle sociálně demokratické vedoucí osobnosti Wenzla Jaksche nacisté po Mnichovu zatkli nejméně 20 tis. sudetských sociálních demokratů, že na 30 tis. sociálních demokratů, kteří uprchli do českého vnitrozemí, vydala pražská vláda nacistům. Že se česká exilová vláda posléze s Wenzlem Jakschem odmítla bavit a přerušila s ním komunikaci…

- Další body se věnují vině Německa na rozpoutání válečné tragédie v letech 1939-1945, na holocaustu a na dalších nacistických zvěrstvech. Sudetští Němci jako by ustoupili do pozadí. Pochopitelně až na „transfer“, který podle bodu 9 přijala britská vláda jako zásadu v roce 1942, v roce 1943 rovněž vláda USA, „Svobodní Francouzi a konečně i SSSR“ (zvýraznění EM). Výraz „konečně i SSSR“ symbolizuje nacionalistickou jednostrannost „orientačních bodů“. Zatímco ještě v Postupimi přistupovaly západní mocnosti k otázce vyhnání Němců z Československa se znatelnými rozpaky, sovětská velmoc spolupracovala už tři měsíce s československou vládou na divokém odsunu a „strýček Joe“ (Stalin) byl odhodlán prosadit vyhnání Němců z Československa za každou cenu. „…I Sovětský svaz…“ – to je tedy opravdu dobré.

- A v tomto groteskním smyslu nás „body“ Sdružení historiků orientují i nadále. O konfiskaci majetku německých menšin prý rozhodla „v návaznosti na válečné spojenecké normy pařížská reparační konference“. Píšu prý, protože reparační konference nerozhodla o konfiskaci „osobního“ majetku jednotlivců (jako naše prezidentské dekrety), a proto, že konfiskace zemědělského, průmyslového i osobního německého majetku se v Československu udála dávno před reparační konferencí. Takřka jako výsměch zní poučení, že sudetští Němci byli po válce zbaveni „většiny občanských práv“ – dokáže někdo vymyslet, která občanská práva zůstala lidem zcela zbaveným majetku, zavíraným do táborů, lidem, kterým byla přikázána pracovní povinnost?

Orientační úsilí Sdružení historiků vrcholí v bodu 13, v němž se dozvídáme, že „dekrety prezidenta republiky byly „ – podobně jako analogická opatření v jiných zemích vítězné protifašistické koalice – nástroji boje proti nacismu, poválečné denacifikace a obnovení demokratického právního řádu na území Československa“. (Dekrety vydávala nevolená vláda s vyloučením opozice, vyvlastnily 3/4 československého průmyslu, zavedly státní monopol na výrobu, distribuci a promítání filmů, legalizovaly majetkové konfiskace proti Němcům a Maďarům i koncentrační tábory – to tedy bylo pěkné „obnovení právního pořádku, jen co je pravda!). A k dovršení všeho orientační bod 14 s plnou vážností tvrdí, že „amnestie na násilné činy spáchané v době boje proti nacismu a osvobozování Československa, přijatá roku 1946,m se apriori nevztahovala na poválečné zločiny proti německé menšině v Československu.“ (Osvobození Československa podle tohoto zákona /zák. č. 115/1946 Sb./ končilo skoro půl roku po válce, 28. října 1945. – Co se to osvobozovalo od května do listopadu 1945 jiného než Němci od svého majetku a, bohužel, mnozí z nich i od svých životů?…).

Omezíme pluralitu?

Prohlášením Sdružení českých historiků vznikl jakýsi jednoznačný program sice neregistrované, leč faktické, a to historicky orientované, extrémně nacionalistické politické strany, zaměřené proti sudetským Němcům. Vyjadřuje tím tato organizace našich historiků opravdu zájmy svých členů?

Celkově pak vzniká otázka, proč má být současná situace zralá na omezování plurality ve jménu národní jednoty. Proč se historikové nevěnují svému řemeslu, založenému na pluralitě názorů, a chtějí je nahradit celonárodně jednotnou politikou? Myslí si, že tím spraví současný politický marasmus, za který nese odpovědnost oficiální česká politika? S čím vlastně nyní česká politika zápolí v Bruselu a ve Štrasburku? S Benešovými dekrety? To jen zdánlivě. Zápolí se svou neschopností, nedostatkem odvahy i tolerance. Neumí nic jiného než donekonečna opakovat, že nesmíme připustit revizi poválečného uspořádání; a to ovšem nelze brát zcela vážně. Každý přece víc, že poválečné uspořádání se už mnohokráte změnilo a nedá-li se s naší politikou o tom diskutovat, pak jen proto, že nechce nic vědět, nic slyšet – a to je pak každá disputace nemožná. Když se k této neochotě vidět realitu a slyšet hlasy partnerů přidá i Sdružení českých historiků, vzniká situace na hranici černého humoru. Jako by si zúčastnění mysleli: čím více se nás bude zpěčovat změnám, tím snadněji změnám zabráníme.

Nejde tedy jenom o Benešovy dekrety, o zahraniční politiku a o svobodu historického bádání a myšlení. Jde o věc zásadní povahy, o pochopení politického světa, a světa vůbec. Svět odjakživa procházel, prochází a bude procházet změnami. Měla by to pochopit politika, o historicích ani nemluvě. Ani politika, ani historikové by ovšem neměli vytvářet celonárodní jednotu za tím účelem, aby zabránili změnám, které nastávají a budou nastávat, protože jsou nutné. Dnes není obdobná situace jako za sovětské invaze v roce 1968. Dnes proti nám nestojí tanky, ale vlastní nedostatečnost a neschopnost.

Emanuel Mandler