ARCHIV

Obrana dějin proti překrucování

Nejen historici, značná část veřejnosti už pravděpodobně vzala na vědomí, že "výklad" naší minulosti, zvláště nedávné, se dostal do tak zvlášť nedobré situace, že to vypadá, jako kdyby naše minulost měla ne jednu, ale snad pětadvacet Achillových pat. Sdružení českých historiků proti tomu podniklo rázné opatření a vydalo závažné prohlášení. Od počátku i věci neznalý čtenář pochopí, oč jde: do naší minulosti si troufají hovořit neodborníci. Sdružení historiků to tak rozhořčilo, že ve dvou krátkých úvodních odstavcích počastovalo laiky, kteří se nám pletou do naší minulosti množstvím nevybíravých výrazů:

"Novináři, publicisté, politici a další ochotníci se opět jednou zmocnili dějin (…)". České dějiny 20. století "se v poslední době staly předmětem zvláště intenzivního zkreslování a mediálního zneužívání". Podle Sdružení českých historiků dochází tak ovšem "k takovému výkladu minulosti, který nemá nic společného s jejím vědeckým poznáním a kritickou interpretací. Účelovým výběrem jednotlivin, používáním polopravd i prokazatelných lží je obraz dějin deformován." To vše jak vidno mají - včetně utilitárního "překrucování a popírání poznatků o minulosti, prověřených v mezinárodní vědecké diskusi," - na svědomí ochotníci. Sdružení českých historiků chce na nebezpečí překrucování dějin "upozornit a uvést několik orientačních bodů pro příští diskusi."

Nechci předcházet tuto "příští diskusi", jde mi o logiku prvních dvou odstavců prohlášení Sdružení českých historiků. Nechápu ji, zdá se mi vnitřně protikladná a přitom jde o věc velmi vážnou: v rozhořčení, že ochotníci se odvažují hovořit o minulosti, směřuje uvedené prohlášení až k hranicím iracionálna. Jenomže prohlášení je text určený veřejnosti (ochotníkům) a nadto, jak jsme si mohli přečíst, má poskytnout orientační body pro příští diskusi. Kdo však takovou diskusi povede? Inu buď všichni - ale pak by museli čeští historikové vzít na milost i ochotníky, nebo, což by odpovídalo logice prohlášení - jen na slovo vzatí odborníci; v tom případě jim bude veřejnost obdivně a s otevřenými ústy pouze naslouchat? Anebo budou moci "nehistorici" také něco říci, a to tak, že odborník se k tomu, co řeknou, vysloví jako pan učitel ve škole: dobře - špatně? Je některá z uvedených možností opravdu demokratickou diskusí?

Demokratická je pouze ta možnost, kde se k minulosti mohou - a mají! - vyslovit všichni. Jak jim v tom, vážení historiografové, chcete zabránit, platí-li u nás svoboda projevu? Přirozeně, při takové vskutku otevřené všeobecné diskusi účastníci neříkají samé perly a dost často vysloví učiněné hlouposti - ale to je přece vlastnost liberálního demokratického režimu, že předem není žádný názor špatný, dobrý, hloupý či inteligentní… Kromě toho jde ještě o další závažné věci. Věcnou, zčásti verbální, ale zčásti také neverbální diskusi o minulosti, dokonce rozhovor s minulostí vede společnost pořád: v zákonodárných sborech (u nás například restituční zákony, lustrační zákon, zákon o protiprávnosti komunistického režimu a podobně), v soudnictví (viz Ústavní soud - případ Dreithaler), anebo v dialogu se zahraničními činiteli. To nemluvím o mediální sféře, o té hovoří prohlášení Sdružení českých historiků samo. Snaha vyhnout se minulosti je marná - a dokonce i tehdy, kdyby se do jejích služeb dala celá historiografická obec. Tlustou čáru za minulostí si může kdo chce jak chce vymýšlet, třebas se mu ji podaří i vytvořit, ale to je vše. Život jde přes ni dál.

Přitom mne napadá ošklivé podezření: není ono Prohlášení Sdružení českých historiků jedním z prostředků, jak co možná nejméně nahlas, ale přece jen podpořit pověstnou tlustou čáru? Vyloučeno to není - přitom však celá věc může být ještě jednodušší. A to v tom případě, jestliže se v Prohlášení Sdružení českých historiků prosadily vůle a zvyky těch, kteří si navykli za reálného socialismu na jedno jediné pojetí dějin a teď jim to ochotníci kazí.

Celkem vzato, nevylučoval bych tuto možnost…

Emanuel Mandler, Mladá fronta Dnes 22. 4. 2002