ARCHIV

Kulturní politika? "Jakýsi" Dostál.

Když ministr kultury Pavel Dostál nedávno veřejně odhalil škůdce národa, usídlené v českých novinách s německými majiteli, přeběhl mi mráz po zádech. Dostál si totiž - soudě aspoň z jeho článků a rozhovorů - opravdu myslí, že k poslání ministra kultury patří především boj proti nepřátelům národních zájmů, kteří číhají za každým rohem a že ztělesněním takového nepřítele je katolický šlechtic německého jazyka či rodu, případně jeho domácí přisluhovač. A co víc: během čtyřletého pobytu ve vládě zřejmě pokročil do vývojového stadia, v němž je odhodlán na každého ničemu nejen ukázat prstem, ale rovnou s ním zatočit.

Ministr kultury má jistě na starosti spoustu praktických záležitostí, jako je příprava rozličných zákonů, rozdílení peněz na opravy památek, jmenování ředitelů, zahajování výstav, předávání Českých lvů apod. Neumím přesně posoudit, jak si Dostál v těchto věcech vede, ovšem zdá se mi neméně podstatné, jak svou instituci reprezentuje navenek, jaké postoje zaujímá, co říká, jaký slovník volí. Jinak řečeno: dokud pracoval jako řadový poslanec nebo publicista, mohly být jeho zpravidla nepodložené ataky (vyskytovaly se o poznání řidčeji než dnes) člověku vcelku lhostejné - teď už je ale čtyři roky představitelem kulturní obce a skrze svou osobu dává svému úřadu specifický intolerantní nátěr.

Právě na Dostálův návrh se česká vláda před časem rozhodla vydat za státní peníze a v obřím nákladu publikaci, v níž by vybraní historici vysvětlili, jak se má s ohledem na národní zájmy pojednávat poválečné vyhnání Němců a okolnosti s ním související. Důvod: média o těchto věcech přinášejí “jednostranné a zavádějící” informace, neb jsou patrně zčásti vlastněna Germány. Ministr tímto sdělením veřejně pohaněl spoustu publicistů a de facto je obvinil - pochopitelně bez důkazů -, že nepíší na základě svého přesvědčení, nýbrž proto, že jim Němci zaplatili za správné (rozuměj zrádcovské) názory. Urazil takto též redaktory, šéfredaktory a vydavatele. Co si to, proboha, Dostál vůbec dovoluje? Jak může takto svévolně poškozovat a pomlouvat své bližní jen proto, že mu nekonvenuje jejich myšlení? Náš údiv však má být ještě znásoben: podle internetového deníku Idnes ministr prohlásil, že k nápadu na vydání knihy jej přivedl článek publicisty Benjamina Kurase, nazvaný Sudetská lež (Právo, 27. 3. 2002). Text opravdu stojí za přečtení: Kuras hystericky srovnává kritiku vyhnání a Benešových dekretů s popíráním holocaustu, doporučuje knižně vydat oficiální výklad historie a navrhuje vládě, co má dělat dál: “... podat občanské a trestní žaloby na hlavní české propagátory sudetské lži v českých médiích...” Označí-li ministr kultury za svou inspiraci materiál, který vyzývá ke kriminalizaci lidí nepohodlných názorů, je to naprosto skandální, dokonce i z pohledu otrlého obyvatele české kotliny.

Jak to souvisí s kulturou? V obecném slova smyslu tak, že právě kultura představuje prostor, kde je třeba úzkostlivě hájit tvůrčí i kritickou svobodu před jakýmkoli diktátem a restriktivními zásahy. Pokud ministr přestává ctít svobodu a korektnost v jedné (mediální) oblasti, když se to zrovna jeho vládě hodí, nebude ji zřejmě, přijde-li na lámání chleba, dvakrát respektovat ani v těch dalších. Připomínám, že i veřejnoprávním médiím vytýkal nedostatečnou obhajobu “národních zájmů”, jako by posláním novináře nebylo “hájit” jen to, co považuje za pravdivé. Ale je zde i souvislost ryze praktická: publikace o národně správném pohledu na vyhnání Němců, vycházející v gesci MK, bude stát dva a půl milionu korun a vláda na ní rychle sehnala peníze - a to v situaci, kdy plánovaná dotace pro asi patnáct kulturních časopisů činí cca 3,6 milionu korun, oproti předchozím rokům byla drasticky snížena a několika revuím hrozí zánik. Ministerstvo sice (po měsících čekání) naznačilo, že scházející koruny se kdesi seženou, nicméně s tím nespěchá a nechává redakce v nejistotě. Kulturní priority jsou, zdá se, trochu jinde.

Možno namítnout, že Dostál se jen nechal unést, že by se nikdy nepodílel na úsilí o perzekuci lidí jiných názorů, nebo těch, kdo konají v rozporu s jeho představami. Proslul přece jako zásadní odpůrce sládkovců a komunistů, jako obhájce Romů, zapřísáhlý kritik antisemitismu. Ani takovému ujišťování ale nevěřím. Když se vláda rozhodla podat kolektivní žalobu na týdeník Respekt (později se z ní vyklubalo trestní oznámení) kvůli výroku o korupčním chování ministrů, razantně to obhajoval a nijak mu nevadilo, že cílem akce mělo být - podle premiéra -“aby Respekt konečně zanikl”. Vytvoří-li se tedy ve společnosti, respektive v politické sféře patřičná atmosféra, potom není důvod k optimistickému předpokladu, že současný ministr kultury bude čelit represivním tendencím. Zajímavá je přitom nekonzistentnost Dostálova myšlení: v jednom starším článku (Právo, 15. 10. 1999) ještě slibně obhajuje právo p. Šimka a pí. Bubílkové na pokleslou satiru a tvrdí: “Chtěli jsme svobodu pro všechny... A to bez ohledu na to, jak kvalitní bude jejich svoboda projevu. Každá cenzura je na začátku dlážděna dobrými úmysly. A přesto vede do pekel.”

Svobodu kritiky je tedy třeba respektovat, ovšem, jak se ukazuje, nesmí být ve hře vláda, kamarádi nebo postavy, známé z televizí a rautů. To se potom ministr nezná a z výšin své funkce začne střílet těžkým kalibrem. Příklad? Historik architektury Zdeněk Lukeš před časem vyjádřil značnou nelibost nad připravovanou podobou české expozice na výstavě Expo 2000 a také nad tím, že Českou republiku má na výstavě Expo 2000 zastupovat i popový kýčař Karel Gott, jehož Lukeš označil za “zombie”; Dostál, který měl s přípravou výstavy hodně práce, obratem přispěchal Gottovi na pomoc a Lukeše urazil prohlášením, že je “zamindrákovaný pisálek” (řekl bych, že evidentně netušil, o koho jde). Když nedávno zesnulý filmový kritik, básník a člen fondu pro rozvoj kinematografie Andrej Stankovič tvrdě zrecenzoval film Jana Hřebejka Musíme si pomáhat, režisér to neunesl, napsal Dostálovi rozčilený dopis a ministr opět nezklamal - obratem Stankoviče v Právu denuncoval. Aby nedošlo k omylu, nechci Dostálovi ani náznakem upírat právo na to, aby si něco myslel a aby to psal do novin - jen by přitom snad mohl mít na paměti, z jaké pozice se vyjadřuje. Nemluví už jen jako “osoba Dostál”, nýbrž jako zástupce státu, a jestliže kohosi zpochybní, očerní či pomluví, má to jinou váhu než slovo obyčejného novináře, protože pomluvený může ministrovu iniciativu v různých ohledech odskákat. Považuji téměř za vyloučené, že by si Pavel Dostál takovou věc neuvědomoval. I když: s plným doceněním své funkce má zřejmě jisté problémy. Jasně to bylo vidět, když se ředitel NG Milan Knížák dopustil několika rasistických výroků o českých Romech a Dostál svého podřízeného neustále hájil s tím, že je dobrý ředitel a určitě ne rasista, což on, ministr, dobře ví, protože Knížáka zná. Fakt, že většina lidí Knížáka osobně nezná, takže jeho projev jednoduše vnímá jako názor, který musí být pro stát přijatelný, je-li tolerován státnímu zaměstnanci, Dostál zcela pominul.

V rozhovoru pro Respekt (25. 2. 2002) se redaktoři ministra ptají, zda by politici neměli volit vůči vyhnaným českým Němcům poněkud jemnější výrazivo (než Miloš Zeman směrem k Rakousku) s ohledem na to, že se ve střední Evropě udála spousta tragédií. A dostávají vskutku svéráznou odpověď: “... byli byste ochotni jednak kulantně s gaunery? Vy se domníváte, že sankce proti Haiderovi byly špatné? To se máme do nekonečna kultivovat? To bychom pak také mohli zjistit, že jsme kultivovaní, ale zavření v kriminále.” Ten výrok je poněkud zmatený, ale přesto interesantní. Jelikož na Haidera se pana ministra nikdo neptal, usuzuji, že mezi vyhnancem a extrémním populistou nevede v Dostálově hlavě prakticky žádná hranice. Vyhnanec je a priori gauner, a z toho vyplývá dost zrůdná “teorie předurčenosti”: někdo se narodil jako gauner (Němec), měl tudíž osud jako gauner (vyhnali ho), navíc má tu drzost veřejně říkat svůj gaunerský názor (vyhnání a s ním související právní dokumenty se mu nelíbí). Pěkné. Vůbec zde samozřejmě nejde o postoj k odpudivé straně Svobodných nebo k sudetoněmeckým organizacím, které dovedou člověka mnohdy rozčílit stejně jako čeští politici, nýbrž o elementární schopnost empatie a civilizovaného jednání. Člověk, který prošel etnickou čistkou, má zkrátka právo na pocit křivdy - a normální (kultivovaná) lidská bytost ho vyslechne a nebude mu nadávat. Nicméně pokud jde o ten “kriminál”, může mít pan ministr jistou útěchu; jestli se jednou začne zavírat podle míry kultivovanosti, nejspíše nepřijde na řadu mezi prvními.

S němectvím (a šlechtou) se Dostál vypořádává ve spoustě svých článků, zmiňme jen jeden z poslední doby, který vyšel pod názvem Občanství podle Talmanové (Právo, 4. 4. 2002). Paní Jana Talmanová (před jejíž jméno ministr velmi kulturně předsunuje slůvko “jakási”, což činí s oblibou i v jiných případech, kdy chce zdůraznit naprostou bezvýznamnost kritizovaného tvora) je matrikářka z Prahy 1, která se dopustila neodpustitelné nehoráznosti: vydala osvědčení o českém občanství Františkovi Kinskému, který z Čech odešel jako malý chlapec, dnes žije v Argentině a soudí se v České republice o rodinné majetky. Dostál se domnívá, v rozporu s ministerstvem vnitra, že matrikářka na takové rozhodnutí neměla právo, přičemž jí (opět) uráží a (opět bez důkazů) naznačuje, že by mohla být uplacená. Pro paní Talmanovou bude mít věc policejní dohru: poté, co vyšel ministrův článek, jeho kolegové z Práva úřednici promptně udali. Netuším, zda má pan Kinský na majetky právní nárok nebo ne, zaujaly mne hlavně následující části ministrovy argumentace (na které již upozornil v MF Dnes Jiří Pehe). Kromě jiných důkazů Kinského ničemnosti totiž Dostál uvádí, že jeho otec byl “fundamentální henleinovec”, z čehož vyplývá, že dítě nese odpovědnost za činy a názory svých rodičů, tedy jedno z nejhnusnějších totalitních pravidel. Dalším dokladem Kinského ne-češství je mimo jiné matčino německé jméno, které zní “Mathilde Julia Mary Busche”, chcete-li Matylda Julie Marie Buschová. Otec autora těchto řádků se jmenoval Fried a v současném telefonním seznamu najdete desítky, ne-li stovky německých jmen - snad by tedy stálo za to všechny tyto lidi přezkoumat a zauvažovat nad tím, zda by neměli prokázat národní cítění a svá příjmení počeštit. Pozoruhodný je i Dostálův styl psaní: František Kinský, tento “Čech jak poleno”, nežádá vrácení majetku, ale “prostřednictvím advokáta křičí”, že mu má být vrácen atd. V jiném článku, pateticky nazvaném Zlatá kaplička v dražbě píše o církevním řádu Sv. Voršily, který prodal část restituované nové scény Národního divadla (tedy určitě ne “zlaté kapličky”), takže “bezostyšně kšeftoval s majetkem, který mu nikdy nepatřil”. Dosud jsem se domníval, že takto zní řeč nádražní hospody těsně před zavíračkou - a vida, ona je to jazyková výbava ministra kultury.

Tím se dostáváme ke katolíkům. Probrat Dostálovy výpady proti římsko-katolické církvi by stálo za obsáhlý text, a tak se omezím jen na pár poznámek. Když ministr nastupoval do funkce, tvrdil, že jednou z jeho priorit je vyřešit vztah státu a církví včetně jejich financování a majetkových restitucí. Nevyřešil nic, zato se během jeho úřadování ocitl vztah mezi státem a českou katolickou hierarchií pod bodem mrazu. Dostál samozřejmě vidí všechnu vinu na straně církve (Právo, 18. 3. 2002, Ustupovat už není kam), která démonizuje každého, kdo odmítá její představy o “výsadním postavení v české společnosti”, a je frustrovaná, neboť se prý nenaplnila její “mocenská očekávání”. Svou šanci promarnila mimo jiné tím, že se po listopadu 1989 zaměřila “hlavně na získání majetku”. Církev samozřejmě není ani bezchybná, ani nekritizovatelná, ale za prvé na majetek měla právo a za druhé jí politici restituce vytrvale komplikovali (sám Dostál kdysi oznámil, že do příslušné církevní komise by chtěl jmenovat i zástupce komunistů, tedy těch, kdo církev okradli). A za třetí: úkolem ministra přece bylo vyřešit problém s partnerem, nikoli provádět v médiích “analýzy protivníka”, hodnotit jeho počínání v minulosti a radit mu, jak by měl jednat. Čteme-li potom ministrovy společensko-teologické exkurzy, můžeme si jen těžko představit, jak by mohl v jednáních s katolíky vůbec někam dospět. Církvi je například vytýkáno, že “zcela ignorovala protestantskou tradici českého národa, stejně tak jako specificky českou skutečnost, že velká část věřících prostě nepotřebuje prostředníka mezi nimi a Bohem”. Kterou ignorovanou “protestantskou tradici” - pokud se opravdu pohybujeme v náboženské rovině - má ale Dostál na mysli, když většinu věřících v českých zemích tvořili vždycky katolíci a největší skupinou protestantů byli němečtí luteráni? Možná myslí tradici první Československé republiky a státem kontrolované a řízené Československé církve, možná by si něco takového představoval. Pak ale zůstává záhadou, co čeká od katolíků? Že se dobrovolně uloží pod státní dohled a budou se řídit jeho direktivami? Rovněž není zřejmé, co má Dostál na mysli tvrzením, že podstatná část českých věřících nepotřebuje církve. Buď mluví o lidech, kteří obvykle říkají, že “věří v cosi vyššího” nebo v “nějakou neznámou sílu”, ale to jsou přece lidé, kteří nemají ve vztahu k Bohu jasno, a tudíž nemají jasno ani v tom, zda potřebují nebo nepotřebují církve. Nebo má snad na mysli křesťanské věřící? To by pak ovšem byli Češi absolutní Evropskou raritou, zemí s největším výskytem mystiků. Článek obsahuje rovněž ministrův názor, že “zasvěcovat národ... Panně Marii byl akt zcela nešťastný, neboť národ není vlastnictvím nikoho, a tak ho ani katolíci prostě nemají právo komukoli zasvěcovat”. Dostál si pravděpodobně myslí, že podle katolického učení teď Češi patří Panně Marii podobně, jako české noviny německým kapitalistům - avšak netřeba se bát, matka Kristova má Čechy jen ochraňovat a orodovat za ně, což by snad nemuselo urážet ani ateisty. Dalo by se však jistě uvažovat nad tím, zda národ nezasvětit třeba Benešovým dekretům, což by odpovídalo aktuálním politickým požadavkům i míře duchovního úpadku.

Ministrovu “břitkému peru” neunikli ani ortodoxní Židé, přičemž pozice, z níž se do nich pustil, téměř kopíruje jeho protikatolické tažení. Dostálovi se nelíbil postoj a chování některých ortodoxních věřících ve sporu kolem stavby nad zrušeným židovským hřbitovem ve Vladislavově ulici a nepohodl se s představiteli Pražské židovské obce. Vyrazil tedy do útoku a publikoval článek Když ještě Židy nebyli (Právo, 14. 7. 2000), v němž ocenil nejmenovaného elegantního liberálního rabína, jehož skvělost se projevila mimo jiné tím, že “neměl ani pejzy, ani široký klobouk, dokonce... nepřišel v černém haveloku” a ani se nezeptal, zda jeho káva “byla košer”. Zesměšňování ortodoxních Židů, přesně řečeno “hlasitě křičící minoritní skupiny židovských fundamentalistů”, se táhne celým textem a vrcholí trapnou narážkou na to, že někteří představitelé Pražské židovské obce jsou stejně “jenom” konvertiti (tzn. “poturčenec horší Turka”). Ministr kultury rozhodně není antisemita (to myslím bez ironie), on jen o judaismu nic netuší, nechápe jeho tradici, myslí si, že pejzy a kaftan jsou symboly zhruba stejně mizivé hodnoty, jako šála na jeho vlastním krku. Vždyť přece spousta věřících nepotřebuje jako prostředníka k Bohu nějaké církve a nějaké rabíny! Všechno to vypadá tak jednoduše a prostě, tak proč to neříct naplno? Horší je, že brutální antisemismus se vždy nejdříve vyžíval přesně v těchto věcech, že dostálovskou nevědomost dotahoval do důsledku: Židé byli nesrozumitelní, vypadali jinak, chovali se jinak, a tak je občas chytili, stříhali jim pejzy a vousy atd., dál to už každý zná.

Napadá mě, že Pavel Dostál ze všeho nejvíce působí dojmem člověka, který jako by ztělesňoval svět českých pohádek druhé poloviny 20. století, v nichž se stále opakují ideologické “výchovné” stereotypy: stupňující se kretenizace nadpřirozených bytostí, především čertů a čarodejnic, objeví-li se katolický kněz, je to zpravidla blb a/nebo ničema, záporný hrdina je zase šišlající, hamižný, případně násilnický aristokrat německého původu a nějaký ten židovský lichvář se zahnutým nosem by se určitě také našel. Východisko je vždycky stejné: co tě duchovně přesahuje, to zesměšni, odmítni nebo to vyžeň. Kladný hrdina bývá naopak chlapík z lidu; upřímný, bodrý prostý muž čistého srdce, který “říká věci na rovinu” a spoustu problémů řeší klackem.

Jaký asi bude příští ministr kultury? Bude to opět Pavel Dostál? Nebo - nedej Bože - nějaký jiný “kumštýř”? Anebo se konečně objeví úplně obyčejný, šedý, kultivovaný, poctivý, tolerantní, a tudíž neobyčejně zajímavý úředník?

Adam Drda (publicista)