ARCHIV

Vesmírní lidé sil světla na Řípu

Pouť-nepouť Koalice na Říp, která proběhla minulou sobotu, měla skoro symbolický ráz: totiž jako takřka dokonalý příklad politického diletantství, jímž uskupení ve stopách svého čtyřkoaličního předchůdce úspěšně sráží své preference. Prý to plánovali nezávisle na ČSSD. Pak je otázka, proč to neudělali dříve. A když se jim to nepodařilo udělat dříve, proč to po akci ČSSD (ostatně nepříliš úspěšné) neodvolali. A když už to neodvolali, proč se aspoň pořádně nedomluvili. Karel Kühnl předstírá, že vůbec nejde o politikum a odmítá si obléknout triko s emblémem Koalice. Přitom se mu nad hlavou vznáší letadlo s volebním heslem a jeho koaliční partnerka jako obvykle loajálně tvrdí, že to nepopiratelně politická akce je (ostatně, co jiného jí v tuto chvíli zbývalo). Koalice se tedy opět předvedla ani nahá, ani oblečená, a náhodní kolemjdoucí si tak mohli stoupence občanské společnosti, zastánce nepolitické politiky a přátele Dalajlámovy snadno splést se společenstvím „Vesmírní lidé sil světla“, jehož členové se tou dobou údajně rovněž potloukali po svazích Řípu. Čím více se blíží volby, tím horlivěji dokazuje Koalice svou neschopnost.

Zdrojem politického diletantství, s nímž se pohříchu tak často setkáváme na politické scéně, jsou pověry a předsudky, rozšířené v českém intelektuálním prostředí. Tak například přesvědčení, že je slušné, lépe řečeno že politické strany mají povinnost už před volbami na rovinu informovat voliče, s kým hodlají po volbách jít do koalice. Přitom vytvoření vládní koalice záleží na tolika okolnostech, které se vyjasní teprve během voleb; zvlášť to platí ve smršťujícím se vesmíru české politiky, kde jsou si strany v zásadních věcech poměrně blízké a neustále se přibližují, takže to jediné, co je dělí, je nakonec jen větší či menší míra neschopnosti. Odstrašující příklad iracionálního chování podává už delší dobu předseda ČSSD Špidla: neustále omílá, že si s Klausem do vlády nesedne. To je stanovisko bezpochyby upřímné a navíc lidsky pochopitelné, jenže politicky neproduktivní (je zjevné, že se Špidla Klause bojí) a proto taky trochu neslušné. Když už se pan Špidla dal na politickou vojnu, měl by bojovat, třeba i s Klausem coby předsedou vlády, v níž sám sedí. A když přitom dostane do kožichu (což je pravděpodobné), opakovat si zásadu platnou i v politice: důležité není zvítězit, ale zúčastnit se.

Stejnou pověrou je věřit, že zdrojem všeho zla je opoziční smlouva, že to tak veřejnost pociťuje a že na boji proti opoziční smlouvě se dá postavit volební kampaň. Opoziční smlouva vznikla jako východisko z nouze ve chvíli, kdy strany nynější Koalice projevily vzácnou neschopnost domluvit se jak mezi sebou navzájem, tak se svými politickými partnery a oponenty. To je první důvod, proč je kritika opoziční smlouvy ze strany Koalice nepřesvědčivá. Druhý důvod, snad ještě pádnější, podaly strany Koalice při hlasování o parlamentním prohlášení minulý týden: spolu se svými soupeři včetně komunistů uzavřely neslýchanou dohodu o tom, jaké otázky jsou napříště na politické scéně tabu, a podaly nový hmatatelný důkaz o tom, že nejsou schopny hrát úlohu „skutečně opozice“, do níž se tak rády stylizují.

Základnou našeho politického systému je trojúhelník symbolizovaný jmény Klas – Zeman – Havel. Je to efektivní a uzavřený mechanismus, který bude asi fungovat i po odchodu jednoho či dvou protagonistů. Proti sešikované vozové hradbě ODS a ČSSD stojí vesmírní lidé sil světla, kteří fungují jako spolehlivý generátor preferencí pro své politické oponenty. Kdyby je Klaus se Zemanem neměli, museli by si je vymyslet, mj. také proto, že když dojde na opravdové lámání chleba, chová se tato „opozice“ zcela poslušně a loajálně. Je tedy v jejich zájmu, aby tato opozice v nějaké podobě existovala i nadále, a aby to byla právě tato opozice a ne nějaká trochu jiná. Poněkud hůře jsou na tom voliči: vybírat si je čím dál tím těžší a skutečnou opozici nikde nevidět.

Mladá fronta Dnes 3. května 2002