ARCHIV

Na naše národní paládia nám nesahejte!

Z četby bible víme, že když chtěl starověký orientální panovník zvlášť ponížit své zajaté či porobené nepřátele, nechal jim vzadu odstřihnout šat až nad zadnice. V takto upraveném oděvu pak museli před ním a jeho lidem defilovat. Neuctivé zacházení vyvolalo pochopitelně v obětech určitou neurózu a přecitlivělost.

Slavné prvomájové průvody sedmdesátých a osmdesátých let před tribunou, na níž lidu kynuli ruští satrapové, měly obdobný ráz a zanechaly na účastnících podobné stopy. Tak si snad lze vysvětlit zvýšenou citlivost na národní symboly, která se nyní - též coby následek faktické spoluvlády nacionalisticky orientovaných opozičně smluvních stran v posledních dvou letech - v plné síle projevuje v české veřejnosti. Nevinná reklama na pivo Radegast, natočená v Národním památníku na Žižkově (kdo z diváků vůbec poznal, co tvoří scenérii jakési imaginární promoce!) způsobila, že se ministři obrany a kultury předbíhají ve vlastenecké horlivosti. Reklamní letáček na nějakou knížku, nadepsaný „Pozdrav ze Sudet“, vyvolal mezi jihočeskými a západočeskými starosty řadu rozhořčených řečnických cvičení. Na této přecitlivělé urážlivosti je něco podivného, navíc se zdá, že rok od roku a měsíc od měsíce roste.

Pamatuji se na dobu, kdy společenská neuróza vykazovala obrácený trend. V roce 1965 jsme ve Tváři otiskli Hrabalovu báseň Bambino di Praga. Byla krásná, leč obsahovala velmi obscénní pasáže. Ideologické oddělení ÚV KSČ tehdy časopis sledovalo ostřížím zrakem - potřebovalo ho totiž zakázat. Na základě denunciací ze Svazu spisovatelů měli soudruzi za hotové, že jsme všichni katolíci, potomci pobělohorských uchvatitelů (naštěstí tehdy ještě netušili, že se navíc v žoldu Sudetoněmeckého Landsmanšaftu pokoušíme obnovit Rakousko-Uhersko). Proto podnítila vlnu protestních dopisů, zvláště od našich žen, rozhořčených tím, že se autor básně nešetrnou rukou dotýká toho nejčistšího a nejsvětějšího, co pracující žena má. Na dopisech bylo přitom vidět, že posatele nikdo zase až tak moc vybízet nemusel.

V krátkém období let 68-9 se situace výrazně změnila: když obnovená Tvář publikovala výňatek z korespondence Ladislava Klímy, text s obdobnými parametry jako Hrabalova báseň, představoval jediný problém, který bylo nutno řešit, sazeč z tiskárny ve Vimperku (byl to věřící evangelík a s odvoláním na své náboženské přesvědčení odmítl vysadit některá neslušná slova). Česká společnost měla tehdy smrtelně vážné problémy a věděla o tom. Na neurotické kaprice nezbyl čas, lidé bránili (ovšem marně) svobodu se vším všudy.

Dnešní doba vykazuje trend právě opačný. Když se kdosi pokouší přesvědčit (česky) pomocí letáků početnou ruskou komunitu v Karlových Varech o tom, že Sudety byly a budou německé (estébácký rukopis této provokace se nezapře), vyvolá to vlnu celonárodního rozhořčení. Reklama na pivo ve scenérii Národního památníku a reklama na knížku oklikou přes Sudety nabuzují dojem, že bylo zneuctěno vše, co je národu drahé. Ministr Dostál, jehož vlastenectví je zvlášť před volbami ještě o poznání větší než jeho IQ, se zamýšlí, zda by neměl být přijat zákon, který by památníky na Vítkově, v Terezíně a další památná místa chránil před znesvěcením.

Strach, že by mohlo být zneváženo to, co je posvátné, a tedy tabu, je, jak se zdá, silnější než potřeba svobody. Ta se ustrašeným jeví jako nezodpovědnost a anarchie. Český lid už zase potřebuje „klid k tvořivé práci“. Zkušenost z let 1945, 1948 a 1969 praví, že se ho v českém prostředí zatím vždycky podařilo prosadit.

3. května 2002